Jej. Víc než dva týdny od posledního článku. To se mi už nějakou chvilku nestalo. Zmizela jsem takříkajíc po anglicku. Ale hodně jsem to potřebovala. Tak jako loni jsem opět odjela na 14 dní na skautský tábor, abych vypnula telefon, zmizela mimo signál a řešila úplně jiné problémy, než ty, co se na mě valily celý rok. A že jich nebylo málo. Lunapark života zjevně neřekl své poslední slovo a ačkoli místo strašidelného zámku už poslední dva tři roky fičím jen na horské dráze, pořád je to dost šílená jízda. Upřímně můžu říct, že civilizace mi teda ani trošku nechyběla. Zvlášť, když jsem se po návratu dozvěděla, cože nám to drazí poslanci upekli za novou vládu. To má jeden chuť se sbalit a zase zmizet do stanu, mýt se v potoce a tvářit se, že za lesem, loukou a rybníkem už žádnej jinej svět není…
Jenže on je. A ode dneška jsem zase v něm. U srdce mě můžou hřát vzpomínky na tábor, který mě letos skutečně překvapil. Na to, jak málo jsem od něj čekala, jsem hrozně moc dostala nazpět. Do poslední chvíle jsem se nemohla rozhodnout, jestli tam vůbec jet. Nakonec jsem kývla asi až 14 dní před odjezdem a kvůli dohánění pracovních restů si ho o pár dnů byla nucena zkrátit. I tak to ale stálo za to. Dovolím si citovat samu sebe – pár emotivních vět, které jsem dneska hodila na fejsbůky.
Nádech…výdech…ahoj, civilizace!
Právě jsem se vrátila z téměř čtrnáctidenního pobytu v lesích na skautském táboře – bez signálu, bez elektřiny, bez internetu. A jakkoli jsem rozlámaná ze spaní v tee-pee za chladných nocí a unavená z hlídání rozjívené smečky dětí, cítím se neuvěřitelně odpočatě.
Na chvilku jsem mohla vypnout od běžných starostí. Emaily, objednávky, daně, články, telefonáty – to všechno zmizelo. A byl jen les a potok a rybník a louka. A problémy, které bylo třeba řešit, se vrátily skoro do pravěku. Je dost dříví na otop? Nanosila se voda z potoka na mytí? Jsem teple oblečená? A jsou všechny děti zaopatřené a zdravé?
Bez počítačů a internetu bylo náhle spoustu času na povídání a společně trávené chvilky. A bez světelného znečištění města jsme mohli každý večer pozorovat hvězdné nebe s mlžným chomáčem Mléčné dráhy.
Jsem vděčná za ten čas. Za svěží vzduch a krásnou přírodu Drahanské vrchoviny. Za šumění lesa a klokotání potoka, které mne každý večer uspávalo. Za vůni ohně a pocit přátelství. I za mozoly na rukou a ochraptěný hlas, které značí, že jsem nezahálela. Děkuji za možnost se nadechnout a nabrat sil z přírody i ze srdcí mých přátel. Teď mám mnohem více chuti, vrhnout se zase do práce a každodenního běhu života.
I když popravdě – nějak úplně nemám. Mám chuť se vrátit na louku, na tu podmáčenou bahnitou a studenou louku, kde i v parných dnech teplota nepřekročí pětadvacet stupňů a v noci vám jde pára od pusy, mám chuť se tam vrátit a nechat si skákat po hlavě všech těch 40 dětí dnem i nocí. Protože řešit táborové problémy, které jsou tady a teď, je sice vyčerpávající a večer pak usnete dřív, než dopnete spacák, ale zavíráte oči s neuvěřitelně lehkou hlavou. Není třeba nic plánovat, nehoníte termíny, nečekají vás poplašné zprávy, nenasírají vás diskutéři na internetu. Vlastně vůbec nevíte, co se děje a kdyby vypukla třetí světová, dozvěděli byste se to, až by přes vaše stany začaly přebíhat hordy hořících radioaktivních lidí.
Dobře, to je možná trošinku nevýhoda, ale i tak je ten internetový detox úplným balzámem na duši. 23 hodin a 45 minut denně vypnutý mobil a ta čtvrthodina strávená cvrlikáním s manželem, jak moc si chybíme. Žádní zákazníci, žádné callcentráky, žádní lidé, co něco potřebují. Jediné, co neustále cvrliká jsou ptáci.
Vzpomněla jsem si na pár vět od Jaroslava Foglara, které mám na předsádce svého skautského deníku a které mi vytanuly na mysli, když jsem udělala tuhle fotku večerní oblohy nad naším tábořištěm. Vystihují magii táboření víc, než cokoli jiného a ráda bych se o ně s vámi podělila.
…Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré
a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují.
Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic?
Slyšíš tu píseň dálek závratných?
Tiše a velebně šumí hlavy stromů.
Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech
a vůně pryskyřice tě omámí.
A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí
a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší…
a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují.
Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic?
Slyšíš tu píseň dálek závratných?
Tiše a velebně šumí hlavy stromů.
Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech
a vůně pryskyřice tě omámí.
A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí
a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší…
A dáme si k tomu ještě jeden podvečerní oblohový kýč.
Jejdamane, to zní, jako by to tam byla úplná lambáda. Což určitě nebyla. Záda mě budou nejspíš bolet ještě minimálně týden, mozoly se taky jen tak nezahojí a dospat čas, který jsem strávila hlídkami, poradami a nočními hrami s dětmi, to taky ještě chvilku zabere. Být dva týdny na jedné louce s 40 dětmi, 15 dospívajícími „praktikanty“ (po skautsku rovery) a asi 5 dospělými vedoucími, kteří celý ten cirkus musí ukočírovat, zabavit a nakrmit, je taky docela slušný nápor na psychiku. A protažené „Špagéééét?“ (ano, to je moje skautská přezdívka), za nímž následovala nějaká otravná otázka, mě bude strašit ve snech ještě na Vánoce.
Takhle nějak vypadá skautská vedoucí předposlední den tábora. Škoda, že jsem nezachytila i gatě, které bylo od kolen dolů od bahna a od kolen nahoru od sazí a mastnoty. Vůni kouře z oblečení a vlasů pak málem nedostala ani pračka na šedesát a hodina ve sprše.
Jenže i tak jsem nějak vnitřně víc v poho. Spokojená sama se sebou, s tím, co mám, s lidmi, které miluju, s mým domovem, přáteli, životem. A nějak mě normální svět sere víc, než obvykle. Jako by na těch dvou týdnech se skautama bylo něco magickýho. A to prosím se skautama, kteří taky mají svoje mouchy a minimálně z půlky z nich by Foglar dostal hnisavé vředy. Ty by koneckonců dostal možná i ze mě.
Ale i tak jsem na chvilku měla pocit, že by třeba lidi nemuseli krást, zabíjet se, podvádět a navzájem se zotročovat bambiliardou nařízení, že by stačilo jenom trošku se snažit spolu vycházet a chovat se k sobě přátelsky, s úctou a respektem – tak jako se snažila naše do značné míry nesourodá a věkově pestrá skupinka na táboře. Jenže to byl jen naivní skautskej sen, z kterého mě první záznamy jednání poslanecké sněmovny ihned vyléčily.
Tak ahoj civilizace. Nevím, jak ses tady měla beze mě a upřímně je mi to úplně ukradený. Já jsem se bez tebe totiž měla děsně fajn.
Jé, jak mně se po tom stýská..
Doufám, že až si to civilizace přečte, půjde se z toho opít a zítra ještě v kocovině publikuje na svém blogu článek o nejasném smyslu svého bytí :-). Tak ať ti z těch zážitků zbyde i do dalšího času co nejvíc.
Vida, tak máš opět práci, kde tentokrát? 🙂
Skautský tábor bych asi nedala 🙂 Vůbec jsem tábory nikdy moc neměla ráda – tu povinnou zábavu (protože se jako všichni družili). Bojovky (o které jsem nestála). Koupání (bylo to tam samý ovád). A ještě se člověk ani pořádně nevyspal 🙂 Spacák a zima 🙂 Takže já byla skoro 14 dní taky offline. Zase na meditačním desetidenním vipassana kurzu. Spala jsem v posteli. Všechno mě tedy taky bolelo (od těch 10 hodin meditací). Ale družit jsme měli zakázáno (ani mluvit, ani jinak komunikovat). A neuvěřitelně jsem si v tom tichu jen sama se sebou taky odpočinula. Vstávali jsme ve 4 ráno. V 9 jsem únavou padala do postele a spala jak zabitá :-)A jako bonus jsme se ještě učili udržovat vyrovnanou mysl, ať se dělo, co se dělo. A ono se dělo :-)))) Návrat do civilizace mi tedy zas tak moc nevadil – jsem nějak vyrovnanější s tím, co je. I ta vláda jednou pomine…. jen možná, bohužel, bude tohle období jednou v dějepise jako dost blbý období… no, furt lepší než zažívat třeba druhou světovou 🙂
Nejlepší by bylo někdy parlamentní , nebo i internetové diskuse přesunout k táboráku.Snaha porozumět by pak v té uvolněné atmosféře u mnohých víc vítězila, než snaha něco prosadit.
A večer po setmění společná hra na mimozemšťany a lesní skřítky.
Já jezdil s manželkou na tábor ROH jako doktor se zdravotnicí. Zážitků spousta, i mnoho zajímavého po odborné stránce.