Dnes byl pro mě jarní den:) Říkáte si co blázním, když venku mrzne až praští a celé dopoledne se (tedy aspoň tady v Brně) snášel sníh? Kde vidím to jaro, když po ulicích se válí rozbředlá šedohnědá břečka, co kdysi byla běloskvoucím sněhem? Kde vidím jaro mezi čepicemi, šálami a rukavicemi?
V duši. Dnes mám jaro v duši. A taky ve vázičce. Ale popořádku…
Občas si říkám, jestli jsem tak hodná nebo tak blbá. Ale pak tyhle myšlenky zaženu a věřím, že Vesmír mi každý dobrý skutek oplatí. Protože v dnešní době je úsměvů málo, je fajn si ho koupit – třicet korun snad není tak moc. O čem to probohy melu?
Inu Lum zase dneska posedl démon dobročinnosti. Ne, že bych si Nový prostor nečetla ráda, ty články jsou většinou hrozně zajímavé a plné nekonvenčních zamyšlení, ale nekupuju si ho pro jeho obsah. Vlastně na stánku bych za takhle útlý publicistický čtrnáctidenník čtyřicet korun nedala ani omylem. Tomu milému pánovi, co každé ráno huláká na České „nooovýýý prostooor, kupte si nooový prostooor…“ za něj ale vždycky dám pade. On přidá úsměv a přání hezkého dne a já mám v tramvaji co číst.
Ale dneska jsem neskončila u „eNPéčka“. Dalších čtyřicet korun mě stála slečna, která (alespoň to tvrdila) ztratila peněženku a potřebovala se dostat do Břeclavi. Stála u kočárku a vypadala hubeně a zmrzle. Ať už na jízdenku nebo na cokoli jiného, peníze jsem jí dala. Hodná nebo blbá?
V tu dobu už jsem přemýšlela, že si zítra v tom kině na Avatarovi nedám patrně ani colu. Ten popkorn za strašné peníze mi naštěstí nechutná (nechutná mi vlastně žádný, leda chroupám ještě nevypukané sáčky, mňam:)) a tak na něm vždycky ušetřím, ale sušit dvě hodiny hubu se mi nechce a tak nějaké ty kačky na ultrapředražený kolový post-mix obětuju. Ale kolik sakra může stát?
Takhle nějak jsem uvažovala, přičítala a odečítala dnešní večeři a zítřejší snídani a oběd, až jsem došla z města zase na Českou. Byl večer, hulákající kamelot Nového prostoru zmizel a krom šustění kabátů a bund kolejdoucích bylo ticho. Típla jsem dokouřenou cigaretu a letmo zvedla oči k výloze knihkupectví. A v ten okamžik jsem se rozloučila s kolou. Jsou důležitější věci na světě. Koly můžu mít v životě ještě kolik si zamanu. A stejně je hnusná.
Přede mnou totiž bylo jaro. Fakticky. Živé jaro v rukou staré paní, stojící ve světle výlohy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Paní vypadala docela zmrzle a mě bylo jasné, do čeho poputuje má další investice. „Nejsou umělé?“ položila jsem ještě nevěřícnou otázku, ale dotek mě okamžitě přesvědčil. „Kolik stojí? A odkud je máte, vždyť je leden!“ nechápala jsem. Prý ze zahrádky, rostou pod velkým starým stromem.
Za třicet korun jsem dostala jaro do rukou a vřelý úsměv nádavkem k tomu. Úsměv mě hřál ještě u domovních dveří, jaro ve váze mě hřeje pořád. Teď na ně koukám a občas je něžně pohladím.
Kočičky. Na začátku ledna. V mrazu. Kočičky jenom pro mě. Vlastně ne, chci je zítra dát mamince. Jako když mi bylo pět, to jsem vždycky z procházky s babičkou nebo s dědečkem donesla kytici kočiček a šimrala je po jemných chloupcích.
Symboly jara. Kytka které dvacet let říkám kočičky a ani nevím jak se jmenuje. Kočičky s úsměvem a pár snítkami tisu za třicet korun. Jehličnatý symbol zimy a křehké proutky jara v jediné kytici. Takže ve váze vlastně ještě není rozhodnuto, zima se s jarem teprve zasnoubila a zemi stále tíží chlad. U mě v duši už se ale usídlilo něco jiného. Ten známý pocit, že se něco probouzí. Země. Vzduch. Voda. Zvířata. Rostliny. Probouzení, tání, zeleň a radost. Dítko jara kouká se slzami vděčnosti na kočičky a cítí se trochu přiblble, trochu zvláštně a strašně šťastně.
Děkuju, děkuju za to, že mám dost peněz, abych mohla dělat radost lidem, včetně sebe. Děkuju, že jsem tu radost schopna cítit a prožívat. A děkuju, že mám tu čest být letos jedním z prvních, kdo měli tu čest pocítit, že jaro je zase o kus blíž:)
Není to vrba jíva ? Ale taky tomu říkám jedině kočičky 🙂
Jaro je pěkný roční období, i když přednost dávám podzimu, který je pro mě naprosto magický a skrývá v sobě zvláštní kouzlo. V souvislosti s napadeným sněhem, mě štve, že taková sněhová nadílka nenapadla v období Vánoc 🙁 Hned by to byly hezčí a vánoční atmosférou lépe naplněné svátky.
Zima odchádza.. zima zima.. 🙁 no nič, snáď sa niekedy presťahujem do príjemnejších podmienok
Já doufám, že tu zima bude co nejdéle, když si vzpomenu na odporné letní teploty, je mi blbě už teď …
A popcorn v kině bych už taky nikdy nekoupila, ani kolu, vždycky tam ale něco propašuju…
Kočičky vidím raději kvést na živém stromě, otrhané stromy v období jara, jak chce mít spousta lidí kousek toho jara doma, ve mně vyvolávají smutek a těch stromů a po jaru vyhladovělých včel je mi líto.
[5]: to já taky, ale jaro ještě nepřišlo a tak jsem si ho přinesla domů:) Utržené už byly, lepší než aby někde zvadly:)
Já miluju jaro, už aby ta zima skončila xD Nesnáším když musím mít na sobě narvané tři svetry a k tomu mrznout 😀 Nemám ráda ani přehnané letní teploty. Nene, jaro jaro 😀 Krásně 20 stupňů, všecko se probouzí je to prostě… nádhera, achjo už aby bylo 🙁
Zdravím. Jaro je a vždy bylo mým nejoblíbenějším ročním obdobím a to proto, že je neutrální. Zima je moc chladná a léto je moc horké. Ovšem je pravda že kdybych si měl vybrat mezi zimou a létem tak si vyberu raději zimu. Podobně jako výběr mezi podzimem a jarem tak si také raději vyberu podzim (podzim je také spíše neutrální).
*zasněný úsměv* jéééé…:D
páni, to je štěstí:) krásné mít uprostřed zimi něco takového jemňoučkého doma…
Okamžik, kdy by se svět měl přestat točit. Nepřestal, ale udělal chybu. O kamelotovi jsem četla nějakou básničku. Líbila se mi.
[1]: jj, jsou to uříznuté proutky z Vrby 🙂
[5]: Víš ono se to nesní přehánět.. když z jednoho stromu zmizne pět proutků, nic moc se nestane, horší je, jak někdo očeše všechno. 😛
Já mám naštěstí pocit teplých krajů neustále.. v bujné vegetaci u mě doma se pocit zimy ztratí, hlavně když mi z květináčku roste malinký stromeček, který jsem si vypěstovala 🙂
[12]: Hm, jenže když na určitém místě těch vrb moc neroste a početní kolemjdoucí si z těch pár vrb každý vezme "jen" pět proutků, tak na těch vrbách nic nezůstane, ale každý bude říkat, já si vzal jen pět proutků.♥
Kočičky jsou pro mě i symbol dětství. Naposledy jsem je mohla pohladit když jsem byla ještě malé škvrně 🙂
Já má strašně ráda všechna roční období, každé má v sobě jakési kouzlo. Ale přeci jenom když se mě někdo zeptá, vyhrknu jaro a hotovo. Ta vůně květin, jak všechno začíná zase růst, všemu se vrací energie… krása 🙂
Tak to jo, jo