Poslední část Horečky, povídky o jednom dni jednoho studenta, který miloval ženy, cigarety a divadlo a přesto neby šťastný a přesto byl jako vy nebo já.
Je tu proto, že je vynikající a taky proto, že je na internetu špatně sehnatelná a ne každý má dobře zásobenou knihovnu ve svém městě či dokonce obýváku. Ale stojí za to ji číst. Děkuju ti, Lizzie:)
„…Vyjdete ven a roztřese vás zima.
To po nebi se loudá
můj miláček.
Má kruhy pod očima.“
Pískání a potlesk. Pochvalné pískání okoukané z cizích nahrávek, Alice se uklonila. Pak ještě dvakrát. Potlesk a pískání.
Za jevištěm vrazila do nalíčeného pierota.
„Jsi ohromná.“ Políbil ji ruku.
Ozvala se trubka a bicí.
„Několik chodců kráčí vzhůru Prahou…“
Měla na sobě černý svetr a úzké černé kalhoty. Požádala ho o cigaretu.
„A nebuď smutnej, šašku!“
Podíval se na ni podmalovanýma očima.
„Tak mě pohlaď po tváři!“
„Pustí ti šminka.“
„Neboj se!“
Hladila ho.
„Takhle?“
Kývl hlavou.
„Ještě jseš smutnej?“
Kývl znova. Trumpeta vyjela do výšky a zůstala viset jako chycený pták.
„…nemáme vlastně o životě lidském
bezpečnou zprávu…“
VEČER
„Nechceš kus salámu?“
„Ne, díky, ne fakt, já nějak nemám moc hlad.“
„A pivo taky nechceš?“
„Jo, trochu bych si loknul.“
„Na.“
Jan otřel lahve a napil se.
„Člověče, taky máš takovou strašnou žízeň, když jseš nevyspalej?“
„Jo“, zamumlal tlustý recitátor plnými ústy. „Skoro vždycky.“
„Dík. To pivo boldo.“
Jan se unaveně natáh na židli a položil nohy na improvizovaný maskérský stůl. Protože nechtěl přerušit svou pohodlnou polohu, dalo mu to dost práce, než vyštrachal cigarety a zapálil si. Vyfoukl kouř proti zrcadlu. (Tak. Etudu mám za sebou a teď ještě v devět hodin to hlavní. To jsem zvědavej, jak to vydržím. Ale když to půjde, tak mám vlastně vyhráno. Vyhráno. V čem? Vostatně – je daleko pravděpodobnější, že takhle vochrápanej to zkurvím úplně pod vobraz a tím pádem pude moje pantomima do hajzlu.) Z reproduktoru nad zrcadlem se ozvalo škrceně: „Balada! Připravit“ a pak potlesk z hlediště. Tlustý deklamátor si utíral mastnou pusu.
„Honzo, tak mi drž palce!“
„Jasně.“ (Hlavně, když už přestaneš mlaskat!) Recitátor se srazil ve dveřích s dívkou v bílé sukni a blůze.
„Co hledáš v pánské šatně, prosím tě?“
„Tebe určitě ne, Marcílku! Hele, zmeškáš nástup!“ řekla dívka a vystrčila ho ze dveří. Byla to druhá zpěvačka souboru.
„Ahoj, mime!“ Jan jí kývnul na pozdrav.
„Pantomima zdraví šansón! Náázdar…“ Sokolský výkřik se glizandem zlomil v zívání. „Promiň, že nevstávám a ještě k tomu zívám…“
„Vše odpuštěno!“
Položila mu zezadu ruce na ramena.
„Jaká jsem byla?“
„Bylo to dobrý, Zuzi, víš, já nejsem holt přes ty šansóny, ale líbilo se mi to.“ (Přece ti holka neřeknu, že jsem tak utahanej, že jsem tě vůbec neposlouchal.)
„To jsem ráda.“ Dívala se přes jeho hlavu do zrcadla. „Můžeš mi připálit?“
Škrtl a zvedl ruku se sirkou dozadu k jejím ústům. Snažila se kouřit jako dáma. (Tedy blbě! Ale holka, já jsem tak ztahanej, že ti to dneska vodpustím…)
„Honzo, víš, že takhle vypadáš zajímavě?“
„Prosím tě neblbni!“
„Ne“, protáhla holčičím hlasem. „Vypadáš jako smrt!“
Podíval se pořádně do zrcadla. Uviděl zvláštní obraz. Bílá tvář nad černým trikem. Po šmince stékal pot a bylo to k nerozeznání od pláče. A dívka za ním s hezkou, hloupou tváří, efektně oblečená v bílém a její štíhlé dlouhé prsty na černém propoceném trikotu. (Ano, byl by to obraz. Dívka s cigaretou a smrt. Ale, copak může existovat osmnáctiletá smrt?)
„Mimochodem, Honzíčku, jseš krásně zflámovanej, jak si všímám zblízka.“
„No a…? A vůbec, neříkej mi Honzíčku, říkáš to jako ňákej teplej…“
Udělala ironickej obličej a přestala ho hladit po rameně.
„Nebuď hned krobián! Já ti něco povím. Ty tu nejseš přes šansóny, ne, ani přes pantomimu… ty seš tu jedinej šéf přes Alici, viď? Jenomže ona asi nerespektuje tvoji jedinost, takže by ses měl honem věnovat třeba té pantomimě, aby ti aspoň něco…“
„Prosím tě, Zuzi, já vím, že žárlíš na Alici kvůli zpívání, ale nepřeháníš to teď trošku?“
Zuzana sa zasmála. (Hergot, vona si i ten smích půjčí z Filmáče. Pane Bóže!)
„Je mi tě líto, ale musím tě upozornit na jednu zvláštnost commedie dell’arte. Je zajímavé, že úlohou pobledlých pierotů bývá býti klamán…“
„No a co tím myslíš?“ (Pro mne je zajímavý, holka, že i u těch nej-, nej-, nej-, nej- amatérů je řevnivost jako mezi primadonama…)
„To se spíš snad zeptej Alice, až ji uvidíš, ovšem. Odjela totiž na začátku té tvé etudy pryč a už sem dneska nepřijde…“
„Holka, co to blábolíš?“
„Fakta, Honzíčku, fakta. Ona si totiž už svoje odzpívala, víš?“
Jan seskočil ze židle.
„Moment, hned jsem zpátky.“ Proběhl chodbičkou a zaklepal na dveře dívčí šatny. Nic, jen šeptání a smích. Otevřel dveře.
„Honzooó! Hned zavři!“ Dívka, oblékající si sukni, zvládla situaci tím, že ho briskně vystrčila za dveře.
„Počkej, neblázni! Kde je Alice?“
„Kdoo?“
„Hergot, Alice!“
Ticho.
„Jó, ta jela domů hned jak dozpívala. Bylo jí nějak blbě.“
„Aha… Tak ti ď…“
V pánské šatně se Zuzana líčila jeho klaunskou šminkou.
„Tak co?“
„No, co? Bylo jí blbě, tak jela domů, no, co má bejt?“
„Nic… jen se jednou uvědom, že Pierot je šašek a ne Jean Marais!“
Šel k věšáku.
„Honzo, už si slyšel ten námořnickej šanson, co zpívá Dalida? Budu na to mít text a asi to budu…“
Otočila se.
„Kam jdeš?“
„Jedu za ní.“
„Neblázni! Máš výstup.“
„To stačím, to je půl hodina času…“
„Honzo, nejezdi tam!“
„Jedu. Nikomu to neříkej, buď tá lásky, jo? Jsem tu včas jak legendární vojska, a tak dále, a tak dále… Ahoj!“
Venku pršelo. V běhu si natáhl montgomerák, obarvený na černo. (Výborně! Dvacítka!) Naskočil a ukázal tramvajenku. Mimoděk se opřel hlavou a studené sklo.(Možná, že jí něco doopravdy je. Slíbila přeci, že spolu někam po představení půjdem. Slíbila. No jo, ale třeba jela s tím režisérem. Ale to není dobře, že na ní tak visím, ale to se asi nic nedá dělat. No jó. Ale co když… Jéžišmarjá, já jsem vůl! Odpoledne říkala něco, že jsme mohli mít dítě… Co když je nemocná z toho? Jestli si dala udělat potrat a nic mi neřekla? Neviděl jsem ji tak dlouho. Je na to dost hrdá, aby o tom nemluvila. Alice, holčičko, já jsem tak hnusnej blbec…! Kdoví, co jí je a já poslouchám hecy těch žárlivejch antitalentů a jí je zatím třeba strašně zle…)
„Hele, mladej, nemáš voheň?“ Zarostlý muž ho plácnul po zádech. Jan sáhnul automaticky do kapsy. Pak se vzpamatoval.
„A to je ňákej socialismus, cóó?“ Zakolíbal se a padnul Janovi kolem krku.
„Tak to si pracující udřenej, českej pracující, nesmí ani zakouřit, có?“
„Já za to, hergot, nemůžu!“
„Já vím, ty seš dobrej kluk, to ty židí, jasný, jó, to voni, hele, já jsem Jarda, dycky fér kluk, rozumíš, můžeš mi tykat…“
„Jó, já jsem Honza, ale zrovna vystupuju… Buď zdráv, ty udřenej proletáři!“ Vyskočil Uklouzl po dlažbě a vlétl do náruče páru starších uhlazených lidí.
„Promiňte, prosím!“
„Nemůžete dávat pozor?“
„Můžu, madam. A nemůžete vy se zeptat tam nahoře“, ukázal na oblohu, „jestli nemůže nepršet?“
„No, to je mládež, jen co je pravda…“ slyšel ještě za sebou.
„Nerozčiluj se, Františko,“ říkal pán. (Zřejmě bankovní úředník v penzi.)
Solidní domy Starého Města vypadaly v dešti strašidelně a neskutečně. Začal utíkat.
***
Chlupatá, opálená ruka na ženském rameni se podobala exotickému pavoukovi. Malátně a líně klouzala k bradě a zpátky.
„Víš, že když jsem tě viděl poprvně, tak jsem tě považoval za zajdu? Sice pěknýho, ale přece jen zajdu?“
„Nevím, ale děkuji ti za poklonu. Takovýhle řeči mě pomalu začínají těšit…“
Ruka sjela pomalu a vlastnicky k břichu.
„Jsi zpocená.“
„Ty taky.“
„Já už jsem starší, ne?“
Protáhla se a sáhla po sklenici s koňakem na stolek vedle válendy.
„Jseš hodnej, že jsi přines gruziňák… Já ho ráda.“
Pár kapek koňaku jí stékalo po ňadrech.
„Musel jsem nějak oslavit, že jsem tě objevil, to přece stojí za to.“
„Když myslíš…“
„Poslyš, Alice, už jsem dávno neměl v rukou tak dobrou ženskou na spaní jako jseš ty.“
„Při tvém stáří není divu… ale dej pozor, abych se ti z rukou nevymkla. Původně tě zajímal můj zpěv, ne?“
„Podívej, za prvé nejsem tak starej…“
„Alo jo, jen si nefandi! Jseš v těch nejlepších letech, to znamená, že už za chvíli nebudeš…“
Smál se. „Ještě tě pořád dokážu utahat…“
„No, jen dej pozor, aby ses nezadejchal, staříku!“
„Kočko proradná!“
„No?“
„Myslel jsem, že už máš dost.“
„Soudíš podle svejch šedin.“
„Potvoro!“
„Nezapomínej, že mě vlastně verbuješ pro film!“
„Nezapomínám… Au, neškrábej!“
Převalil se a zakryl ji svým tělem, pečlivě udržovaným pro plovárny a postel.
~
(Ještě tyhle schody… a tady už někde bydlí. Tady.) Jan přeslabikoval vizitku. (No jo, romantický přítmí.) Zaklepal. Nic se neozvalo. Zaklepal znova. Nic (Že by nebyla doma?) Položil ucho na dveře. Uslyšel šouravé kroky.
„Alice! Otevři! To jsem já… No tak, neblázni a otevři!“
Za dveřmi se ozval šeptem druhý hlas a potom smích. Mužský smích. Zatrnulo mu v zádech. (Má tam chlapa!) Chvíli stál, pak dupavě sešel po schodech a vmáčkl se do výklenku druhých dveří. Bylo ticho a tma. Za okamžik se otevřely dveře, za kterými bydlela Alice, a v nich se objevila bílá dívčí tvář a nahé rameno. Dívala se směrem, kde stál. Bylo mu jedno, jestli ho vidí nebo ne, nezáleželo na tom. Cítil, jak mu kapky deště stékají z mokrých vlasů na krk. Snažil se říkat si, že je to kurva a on že je blázen. Nešlo to. Napadlo ho jen, že to je loučení. Podivný loučení. Dveře se pomalu zavíraly, tvář zmizela. Vyšel dvorem na ulici. Únava, smutek a déšť. Pomalu se loudal na tramvaj. (Praha vypadá v dešti mnohem víc jako velkoměsto…) Zašel do hospody na rohu.
„Jednoho turka!“ (Vlastně bych si měl dát flašku rumu…a vožrat se jak Dán a vykašlat se na divadlo a plakat nad zhrzenou láskou… Ale to by se těm estétkům moc hodilo do krámu. Řek jsem, že to dohraju, tak to dohraju!) Vypil kafe a vyšel do deště. Tramvaj právě odjížděla. Když dobíhal k divadlu, bylo za pět minut devět. (Mám to akorát.)
V šatně už na něj čekali.
„Byl jsem na kafi, jsem nějakej vospalej.“
Začal se líčit. Amplión nad zrcadlem přenášel zvuk z jeviště. Skřípala trubka, mužský a ženský hlas recitovaly:
„A možná právě teď
před chrámem, kde je obraz od Raffaela,
nějaký člověk,
opřený zrakem o zelenou hvězdu,“…
(Mám strašný kruhy pod vočima, pomyslil si, když přemalovával obočí.)
„…zatajil pláč a v srdci mráz
a trpkou lítost pro nevěrnou ženu.
Potom si vzpomněl, co je v moři ryb
a že je dobré žít.
A s černou cigaretou v prstech
jde, hvízdaje si šlágr poslední,
mizí jak všichni takoví
v Bombaji, v Riu, ve Vršovicích…“
(Ještě cvičky a jsem v pořádku… hlavně se musím držet tak, aby nikdo nic nepoznal.)
„Nikdo nic neví,
nikdo neví
nic…“
Amplión zachrčel: „Všichni z Vojáků! Na scénu!“
„…ale nikdo neví
nic.“
Potlesk.
Přichází poslední číslo.
Naposled si řekl, že aspoň tohle se musí povést.
Hrál. Hrál kluka, který se dá z hlouposti naverbovat na vojnu. Generál slibuje exotiku, erotiku, peníze, slávu. Pak přichází válka. Pierot odevzdává postupně ruce a nohy a dostává medaile. a pak je po válce a on se vrací. Přichází k potoku a hází medaile do vody a roce a nohy mu znovu narůstají. (Ještě chvíli musím vydržet! Na vztek! Musím…) Když se shýbl, aby naznačil, že si myje ruce a tvář, zatočila se mu hlava. (Alice, je to zlý žít bez tebe!) Pomalu, slavnostně si myl obličej. (Ne, na to, aby se vyjádřil mír, na to asi nestačí pantomima…) Odcákal vodu z dlaní, narovnal se a bosýma nohama přešel potok. Pak se protáhl a rozpřáhnul ruce k nebi. Přišel jsem z války! Je po válce!
V hlavě mu hučelo. Čekal na oponu. Konečně. APLAUS! Ohromnej aplaus! (Ne, nebudu dělat pantomimu! Je spousta věcí, který tím říct nedokážu. Nechám toho!) Několikrát se šel uklonit. Pak sešel do šatny.
„Byl jsi ohromnej!“
„Povedlo se ti to!“
Potřásání rukou a objímání.
„Na, vem si cigaretu!“
„Díky, Ivane.“
Kouřil a díval se do zrcadla. (Dívka s cigaretou a smrt…Už na mne nečekej a kup si někde rum…! Měsíc usnul na mém rameni…)
***
Zapadli do vinárny.
„Ne, vedle nemůžete, pánové, bohužel, salónek je obsazený, mají tam maturitní večírek…“ vychrlil vrchní a odběhl pro vodku. (No jo, čas maturit.)
„Poslyš, Jene, byl jsi večer výborný.“
„Adolfe, děkuji ti, a nemusíš se namáhat. Vod jistý doby sem imunní i vůči poklonám.“
Napil se. (Teď už můžu.)
„Ale nebuď hned tak sršatý, příteli, myslel jsem to upřímně.“
„Honzo, kdes nechal Alici?“
„Já? Nemyslíš, Zuzi, že se spíš nechala někde sama? Prosím tě, Ivane, nalej mi ještě! Dík.“
Vychutnával vodku. Zábava u stolu se točila kolem úspěšné premiéry. (Ti se budou asi divit, až jim ve středu na zkoušce řeknu, že to pokládám…) Vrchní přinesl novou láhev. Ze salonku bylo slyšet zpěv.
„Néžel, holka, nežéél, že jsem s tebou lééžel…“
Na konci stolu vyprávěl estét Kopřiva dívkám sprosté vtipy.
„Znáte to? Muž a žena v hotelovém pokoji…“
Jan se zvedl a odešel.
Venku už nepršelo. Nebe bylo černé. Neóny omyté deštěm se leskly jako kádrové posudky podvodníků. Dlouhá, opuštěná ulice. Kouřil a poslouchal škytání svých bot o vlhký chodník. Byl sám, tak jak mu to bylo ráno předpovězeno. Šel pomalu k Václaváku a přemýšlel, kam má jít pít, aby učinil zadost tradici „chlapského“ jednání v případě zhrzených lásek. Vdechoval zhluboka vlhký vzduch a snažil se nemyslet na její ruce. Na rohu ho zastavili tři hoši v texaskách.
„Brácho! Dej nám tři cigára!“ Sáhnul do kapsy a vytáhl krabičku globusek. Byly v ní už jen dvě.
„Nebuď kurva a dej nám ještě to jedno cigáro!“ škytnul hoch s mexikánskými kotletami.
„Hergot, když nemám, tak nedám, ne?“
„Hele, nekecej a naval!“
Hoch s kotletami ho chytil za límec. Jan mu strhnul ruku a odstrčil ho. „Do koho strkáš, ty sračko napudrovaná?“ zařval mexikánec a dal Janovi facku. (Tak na! Svině!) Jan ho uhodil pravou rukou do brady a levou do žaludku. Mexikán padl. Jan ucítil bolest v týle. Otočil se a kopl druhého chuligánka do rozkroku. Ještě stačil vidět jak padá a dostal strašnou ránu na spánek. Padl na ruce a snažil se vstát. Třetí hoch se blížil. Jan ho nechal přijít blíž a pak ho kopl do čéšky. Vtom dostal zezadu ránu od mexikána. Upadl znova a kryl si tvář. Mexikán ho kopl do ruky, kterou měl na obličeji a napřahoval znova. Vtom třetí hoch zavolal: „Džimýý! Vyserte se na něj! Támhle jedou fízlové!“
Jan se pomalu zvedl. Hoši rychle mizeli v postranní ulici. Z Vinohrad se blížilo auto hlídky SNB. Jan se snažil vypadat pokojně. (Hergot, ale teď nemám ani vajgla…) Sáhl si na tvář. Tekla mu krev a byl umazaný od řídkého bláta. (Asi pěkně vypadám.) V kašně u muzea si umyl tvář. Na černém triku nebylo pár kapek krve znát. Jenom tvář mu trochu otékala.
Václavák byl plný lidí, vracejících se z kina. (Nepůjdu nikam pít. Je to volovina… Někde si koupím cigarety a půjdu spát.) U stánku s buřty byly fronty. Prošel na Jungmannovo náměstí a seběhl po schodech do T-clubu.
„Jdu rovnou z divadla, potřebuju jen něco projednat s panem Holcem,“ řekl vrátnému, který by ho jinak dovnitř tak oblečeného nepustil. Řekl tedy jméno jednoho teplého kumštýře, který tu byl téměř denně a který ho jednou zval do „bytečku, bože.“ Šel rovnou k baru.
„Dobrý večer.“
„Dobrý večer…“
Barmanka nalévala gin-fizz. Tlustý pán, popíjející martini, se na něj obrátil: „Mladý muži… Vypadáte jako smrt. To se teď nosí?“
Jan se podíval do zrcadla. (Ano, obraz. Barmanka, plešatec a smrt, převlečená za pierota.)
„Jo, já jdu z maškarního.“
„Ale, ale, to jsou teď v červnu plesy?“
„No, totiž, já jsem buddhista, víte? A my slavíme masopust v létě!“
„Aha,“ řekl pán a usrkl martini. Jan se podíval znovu do zrcadla.
„Čím vám posloužím, prosím?“
„Čtyřicet globusek a … (…ano, tam. V rohu… Je to Alice. Teď nemá kalhoty a svetr. Vypadá efektně. Ten vedle… To je režisér. No jo. Toho druhýho neznám… Už si mě všimli. Něco si povídají. Teď se on směje. Hergot, proč se směje tak přezíravě, blbec? Nalévá jí víno. A zase se sem dívají a smějou se…) a dejte mi jeden koňak. Jo, gruzínskej.“
„Ano.“
„Mladý muži, v těhle létech byste neměl pít,“ ozval se plešatý pán.
Jan si vzala koňak a cigarety a zaplatil.
„Já vím, to jsou ty nejhorší léta, že jó…? Znám krásný přísloví, pane. Kdo pil – umřel, kdo ne – taky. Tak jaký fraky… To je hezký, ne?“
Pán zvedl obočí: „Prosím vás, to má být prolog nebo veršík do prstýnku?“
„Je to krátké, princi,“ řekla s úsměvem barmanka.
„Jako ženská láska,“ řekl Jan a zvedl sklenici. Otočil se k rohu, kde seděla Alice. Viděl, že se zatvářila zděšeně. (Bojí se skandálu, myslí si asi, že jsem chlapsky vožralej, což je zbytečný, protože jsem v těch „nejhorších letech“. No jo, ze mne holt nikdá ten pravej chlap asi nebude.) Režisér se díval udiveně. Jan se lehce, s grácií mima, uklonil směrem k jejich stolu a ukázal sklenicí, že jim připíjí. Režisérova reklamní tvář vypadala překvapeně. Jan vypil koňak,. Plešatý muž u baru se zájmem sledoval jeho hru. Pak usrkl ze svého martini a řekl barmance, zatímco Jan odcházel: „Ach, ouvej, ouvej! Kdo ještě vzpomene si na koníčka?“
O něco poté, když se Jan z nábřeží obdivoval zmoklé řece, zeptal se fešácký režisér Alice: „Ten kluk v tom černým baloňáku, co vypadal jako smrťák a připíjel nám, nebyl to ten, co tloukl večer u tebe na dveře?“
„Byl.“
Režisér chvíli přemýšlel. „To se tedy ale zachoval ohromně. Zdá se to bejt výbornej kluk. Ten musí mít ale nervy!“
„Je to výborný kluk. Zrovna na něj myslím… Na to, proč vlastně jsem teď s tebou a ne s ním.“
***
Na Hradčanech tloukla půlnoc. Městské nebe je vždycky smutné. A vrzání tramvají může někdy připomínat hudbu, ale někdy také jízlivý smích. Růžolící manekýni, zkamenělí v elegantním gestu, čekají s přiblblým úsměvem, až prince omrzí Šípková Růženka, a oni se budou moct rozběhnout, založit si výherní vkladní knížku, jíst sýry, pít mošt, cestovat s Turistou, ustřádat si na televizor a fešnou ženušku. „Ano, ano, člověk si musí něco užít,“ pokyvuje nevyspalá tramvaj, klouzající po zmoklé Národní třídě. Ve Slávii počítají tržbu a řeka je černá, jako to ráno, kdy jsi se probudil a věděl, že ona už nepřijde.
„Byla to horečka? Anebo mámení?
Dnes v noci
měsíc usnul
na mém rameni…“
***
Pokoj byl plný kouře.
„Buď zdráv, Karle!“
„Ahoj! Je to dost, že jdeš.“ Karel zvedl hlavu od skript.
„No, ty ale vypadáš! Kdybych tě neznal, tak bych se tě lek!“
„Nenadávej a oslav můj návrat! Mimochodem, nechávám pantomimy.“
Karel se zvedl.
„Hele, já ti udělám dobrý kafe, jo?“
„No, udělej, ale já to myslím vážně.“
„A proč, člověče?“
Jan otevřel okno a sedl si k němu.
„Totiž, přišel jsem k názoru, že existuje spousta věcí, které bych při svý mentalitě asi nikdy nemoh pantomimou říct… Jsem asi moc ukecanej, no.“
„A co budeš dělat?“
„Nevím, ale asi se budu učit na něco hrát… No, asi jo. Pozdě není. Nikdy snad není pozdě. Hergot, dyť je mi osmnáct, já si myslím, že se ještě mockrát spletu. A jsem ale moc rád, že jsem se konečně rozhod…! Totiž dneska jsem měl svůj zatím největší úspěch… jako pierot. Ohromnej aplaus. Ohromnej. Ale fakt, já myslím, že na něco takovýho není nikdy pozdě, ne?“ (Alice, s tebou už to nikdy nezačne znova…)
„Hele, jestli chceš, tak si o tom můžem trochu pokecat, kafe už bude, já sem stejně z toho biflování celej tvrdej.“
Venku začalo znova poprchávat. Nový den, starý právě tak asi půl hodiny, šlapal bos v teplém dešti po Karlově mostě a udiveně okukoval zčernalé sochy. Nedivte se! Sám, tak mladý, bez patřičného vzdělání a bez informovaného průvodce. Přestože si bručel twist, byl tak strašně mladý, že ještě nevěděl, co je to nikotin, špiritus, puberta, morální profil, besedy pro mládež o pohlavním životě, pokrytectví, horečka z rýmy a horečka z lásky.
Šel po mostě, pískal si a někde za mořem vstávalo slunce na ranní směnu.
Byla překrásná, deštivá noc.
Čas maturit.
Zdravím. Ty cigarety u toho studenta nejsou moc dobrý (ozblávště v kombinaci s divadlem a ženami) no a celkově se mi to spíš zdá nudné (dle mého názoru).
Hrabě…
S mojou jsme to četli asi na deset částí – ona si pokaždé pustila oblíbený jazz (to není život, to není jazz), já si zapálil cigaretu (taková malá chvíle – tak akorát na jeden tulipán) a přemýšleli jsme o nadčasovosti. Je neuvěřitelné, že je někdo schopen vyjádřit situaci tak obecně, že se hodí pro kteroukoliv generaci a přitom zachová jedinečnost okamžiku…
Atmosféra, která sálá z každého Hrabětova díla… Prostě… Mám ji v krvi rozpuštěnou.
[1]: Ty radši sleduj apokalyptické akčňáky…
[2]: ano přesně, ta nadčasovost je v tom kouzelná:)
nemáš zač,Lum 🙂
Hraběte miluju a "trojtečka" mi doslova psal z duše
Jinak Lukáši: já tady na internetu chápu, že je to tvůj názor, hele, ale vysvětli mi prosím, proč se ti nezdá kombinace studenta, žen, cigaret a divadla ( s tajemným dozvukem.) protože podle mě to je, tady na internetu, docela vystihující, hele. Dovol, abych ti ( s tajmeným zvukem) připomněla, že hlavní hrdina Jan nebyl žádným učněm magie, ani ničím podobným 🙂 Hele xD
Je to jedním slovem výstižný 🙂 v tomhle se snad každý musí najít :)… nacházím se zejména v tom kterak na mě jistí spoluobčané pohoršeně zírají, potácím se ulicí a jsem taky děsně oduševněle filosofická 😀