Václav Hrabě: Horečka – část II. Dopoledne a odpoledne

Pokračování úžasné povídky od Václava Hraběte pro všechny, kteří je vodách internetu hledali stejně marně, jako já a přesto velmi toužili si ji přečíst.

Naproti němu matka s dcerou asi šestnáctiletou pojídaly vlašský salát. Byly nedělně oblečené. Matka si ho občas měřila pohrdavým a káravým pohledem. (To asi pěkně vypadám.) Měl chuť říct té paní něco tak provokativně vulgárního, aby to zapadlo do její představy o dnešní zkažené mládeži. (Mezi kterou ovšem nepočítá svou dceru.) Oči té paní, která ví, co se patří a jak se to má a jak se to patří, jakoby říkaly: „Kdepak, ani nápad, naše holka je dobře vychovaná. A kdyby někdy s něčím takovým přišla – tak…!“ (To je vono, milostivá paní! Tak, tak. Hlavně, že vy s tím nemáte nic společného. Vaše výchova odolává zubu času. Ať si všichni dělají co chtějí, vy si myjete ruce. Že? Tak se na mě tedy nekoukejte jako prokurátor. Já už jsem půl roku plnoletej! Můžu si zvolit dobu na spaní, ne?) Paní dojedla.

„Pojď, Alenko! Abychom to stihly včas. Strýček Ota nás jistě už čeká.“

„Ano, mami.“ Alenka hledala něco, čím by si mohla způsobně utřít ústa.

„Na!“ Podala jí matka malý kapesníček pohybem, který chtěl být mateřsky rozhodný i diskrétní zároveň. Bohužel rozhodnost převládla a „spravedlivé“ paní se podařilo loktem shodit ze stolu talíř s Janovou dršťkovou. Jan ho zachytil a nevzrušeně shodil na stůl. Paní zrozpačitěla. „Děkuji vám, mladíku!“ „Není zač, paní!!“ řekl Jan a dopil pivo. Matka s dcerou odcházely. U lítacích dveří se paní ještě ohlédla. Snad se chtěla přesvědčit, jestli je to vůbec možné, aby byl někdo při tak zflámovaném zevnějšku tak úslužný a vychovaný.

U tlusťoučké blondýnky nad limonádami si koupil cigarety a vyšel na ulici. Bylo krásné nedělní odpoledne, přímo stvořené pro ozdravující výlety do čisťounké přírody, a právě tak pro rodinné nedělní návštěvy. Všechno vypadalo nově a mladě. Loudal se s rukama v kapsách. Včera to vlastně začalo strašně nevinně? Byl v biografu s jedním klukem z jejich divadýlka. Ten sebou přivedl Marii. Zná ji z tanečních. Marie je pak pozvala na maturitní večírek. Jejich divadýlko je prý u nich ve třídě oblíbené. Měli to vzadu ve Viole. Bylo to dost maturitní. Pár profesorů (zřejmě těch s dobrým vztahem k mládeži), víno a cigarety kouřené poprvé s hrdým pocitem vlastní ceny. Zpívala se „Putimská brána“ a tak podobně a vzpomínalo se na třídní taškařice. Magnetofon přišel ke slovu až před půlnocí. Pak je vrchní vyrazil ven, profesoři se naposled rozloučili a brána do života byle definitivně otevřena. Na refýži jich zbylo něco přes deset. Tony: „Nic nekončí! Kdo něco snese a nezkazí večer, jde k nám! Kvartýr je prázdnej, starouši jsou na chajdě. Tak co?“ No, šlo se a byl z toho mejdan, jak se patří… Marie je vlastně strašně chytrá holka. A nebo je možný, že ty chytrý řeči vedla jen proto, aby si potom nepřipadala přede mnou shozená. Ale to ne, na to je moc opravdová. A je vlastně hodně hezká. No jo, ale co z toho? A stejně jsem prase. Nebo vlastně ne, spíš zajíc, vykulenej zajíc. A před takovou holkou si hraju na cynickýho světáka. A Tonymu se prostě směju. No jo, ale Tony nikdy nebude, děla nic víc, než se snažit klátit ženský tak elegantně, jak to viděl v posledním cizím filmu. Ale proč se vymlouvám? Vždyť jsem sám ještě neudělal ani „ň“, nic, co by mi dávalo právo povyšovat se. Jsem sčetlej, to je fakt, študuju, hraju pantomimu, ale to všechno, můžu docela klidně bejt snobismus, holej snobismus…

„Hele, mladej!“ před Janem zaskřípala stojedenáctka, „dyž seš vožralej, tak nelez na ulici!“ řval šofér z budky.

„Kouká, jako když nadloubává volovi!“ dodal závozník a rozjeli se. Jan se vrátil na chodník. (No jó, nevyspalej, mám kocovinu a mindráky. Ale stejně je to krásná nadávka – „Kouká jako když nadloubává volovi“, senzační nadávka, taková brueghelovskká). Stál před palácem Informačního střediska NDR. Lidé na něj koukali vyjeveně, jako by byl nejmíň Gagarin. (Vlezte mi na hrb! To se vám nestalo, že vás málem přejeli? Né? Já jsem v Praze teprv rok. Musíte bejt shovívaví, občané!) Zapálil si cigaretu a začal si prohlížet výkladní skříň. Mezi vystavenými reprodukcemi obrazů z drážďanské galerie vystupoval do popředí obraz nahé dívky, ležící v sešeřelé krajině s exotickými stromy. Dívka vypadala jako unavená sentimentální statistka od filmu, odpočívající po práci. (Giorgione! Venuše!) Něco mu na těch černých očích připadalo známé. A to podepření hlavy. No jasně, je to Alice, aspoň trochu. A nebo sem tak docela vyděšenej, že vidím v každý nahý ženský první holku, se kterou jsem spal? Ne, panebože, to snad ne, snad je to doopravdy jen tou kocovinou. Přešel opatrně ulici a loudal se k svému podnájmu. Bydlel blízko Karlových lázní. Ulice byly plné. (Co kdybych teď potkal Želivskýho? Vracel by se od Vltavy, přes kleriku igeliťák a šel by na radnici. A až bych na něj křičel „Želivskej, nechoď na radnici, chtěj tě tam podřezat!“ tak by se na mne jen podezíravě kouknul a šel by dál. A já bych křičel „Neblázni! Nedělej ze sebe hrdinu!“ a on by mlčel a neměl by mě čím urazit, jednak proto, že tenkrát neznali slova jako puberta, adolescence a morální profil mládeže, jednak proto, že to byl dobrej chlap. A pak bych si nevěděl rady, tak bych se s ním začal prát a sebrali by nás a než by s náma sepsali protokol, byl by Želivskej zachráněnej, protože radní by se mezitím naštvali a rozešli by se na sváteční oběd. A já bych vzal Želivskýho sebou a půjčil bych mu „Kapitál“ a Apollinaira. A pak bych ho vzal k Ivanovi a pustili bysme mu Armstronga. A naučil bych ho kouřit. Jenomže to nejde. Už je mrtvej. A slavnej.)

„Dobrý den, paní Volrábová.“

„Dobrý den. To už tak časně, nebo tak pozdě?“

„Vono je to vlastně jedno, paní Volrábová. Ranní ptáče, nebo večerní, doskáčou stejně daleko. Vo půlnoci se to všecko sejde!“

„Ale jděte, vy jste nějakej smutnej, hned po ránu.“

„To víte, jakej má člověk bejt, když je takovej krásnej a veselej den, že jo…? Tak nashledanou!“

„Nashledanou!“

(Hergot, jestlipak za Želivskýho byly taky domovnice? Asi ne. Leda v bordelech a na královských hradech. A co? Želivskej je mrtvej. Toho už nepotkám. Je mrtvej a slavnej. A moh by bejt dobrej. Do party. Hergot, copak jsem tak zřízenej, že nedokážu ani odemknout? No, zaplať pámbu…! A stejně je mi to líto, von by se totiž Želivskej se mnou stejně asi nekamarádil.) Prošel chodbou a vstoupil do pokoje, kde bydlel společně s Karlem. Zamkl za sebou, shodil svetr a padnul na postel. Chvíli nehybně ležel a díval se do stropu. Prostěradlo bylo příjemně chladné. Pak se zvedl a zapnul rádio. Stejnoměrný hukot ho uklidňoval. Svlékl se, vzal si ze stolu hrnek se studeným čajem z minulého dne a natáhl se na postel. Z rádia se ozvaly hlasy houslí, viol a cembala. Snažil se dávat pozor, ale slyšel hudbu jen jako z dálky. Hlasatelka uváděla další číslo. Skladatel se jmenoval nějak italsky. Připomnělo mu to Venuši ve výkladní skříni. (Alice, proč se nedá zpívat scatem při cembalu?) Vzpomněl si na tu noc, kdy byl u Alice poprvé. Bylo to nějak ke konci března. Byli spolu tancovat, trochu pili, líbal ji na parketě a ona se mu smála a pak ba ulici, když šli domů, a to už se mu nesmála a pak tápal po špičkách za ní po těch točenejch dřevěnejch schodech, jaký můžou bejt jen na Starém Městě. Jenom tomu, že je sečtělej a celkem taky dost dobrej v pantomimě, vděčí za to, že na něm nepoznala, že je první holka, se kterou spí. Usnuli až k ránu. Vzbudil se dřív než ona a chvíli se na ní díval. Měla teplou pleť, takovou, o které se psává v románech „pleť jako broskev“. Políbil ji na bradu. Otevřela pomalu oči, zavrněla a řekla: „Zdálo se mi, že jsme se milovali na louce a okolo nás létaly včely. A pak jsem tam usnula a ty jsi odešel a začal padat sníh a tál mi na rukou. A bylo mi smutno, že jsi pryč, tak jsem se vzbudila.“ Podíval se z okna. Z protější střechy stékal poslední špinavý sníh. Pomalu a něžně ho hladila po zádech. Měla horké ruce, trochu opuchlé spánkem. Odešel od ní druhý den ráno. (Sakra, měl bych vypnout to rádio, nebo to bude vyřvávat celej den. Ale ať! Aspoň líp usnu… Alice, ta hudba je tak dobrá, jako tvoje ramena sklánějící se nade mnou, aby mě upozornila, že spát s někým není totéž jako spát. Alice, u potoka, v suché modré trávě hraje napudrovaný pán na cembalo a na prsty mu padá sníh, růžový, žlutý a bílý a taje tou muzikou, je z něj voda a chytá se na trávě a na paruce toho hráče, Alice, přes potok jdou kavalíři v texaskách a jejich napudrované dámy nadzvedávají krinolíny a ztrácejí střevíčky v proudu. Alice, Alice, už přešly, začíná gavota, má milá, všechny tyto dámy do zítřka umřou, kdo by unesl tolik zimy a deště na nahých ramenou, umřou, je to poslední gavota, podívej se, jak elegantní a něžná agónie, podívej ten sníh, jak taje ve tváři hudebníka, Alice…)

Probudilo ho mlácení do dveří.

„No jó, moment, už jdu.“

Natáhl si kalhoty a šel otevřít.

„Buď zdráv! Jestli tu máš návštěvu, tak promiň. Ale musím se sem dát aspoň kufr.“

„Ne, jen klid, jsem tu sám.“ Karel vešel dovnitř. „A proč si mi neotvíral? To jsi spal při tom randálu?“ Z rádia se ozýval řičivý pochod, hraný zřejmě několikasetčlennou vojenskou dechovkou.

„Když jsem usínal, tak hráli nějakej barokní koncert. Jó, a ještě, že jsem si vzpomněl. To si neumíš odemknout a musíš mě budit, Indiáne?“

„Ale jó. Odemykat jsem se naučil už v osmiletce. Ale teď mi to nebylo nic platný. Protože jste nechal v zámku klíč, víte, pane.“

„No jó, tak mi to promiňte, soudruhu… Já mám totiž strašnou kocovinu, víš?“ Hele, nepřivez si náhodou nějaký kafe?“

„Přivezl, samozřejmě. Nemyslel jsem přitom ovšem tolik na tvůj nezřízený život, jako na mé usilovné studium. Ovšem, může se stát, že i tobě nabídnu.“

„Tak nabízej, tady máš hrnek, a kde je vařič, to snad víš!“

„Člověče, nech mě aspoň převlíct, jo?“

„Tak ukaž, já to uvařím, stejně bys to zkazil. Hele, co je ti to platný, že jseš marxista, když neumíš uvařit kafe? Kam myslíš, že to v životě dotáhneš, co?“

„Nekecej, nekecej a koukej vařit kafe! Občas mi ten tvůj jakocynismus z tý tvý zastydlý puberty leze krkem. Tak se podívej, ty filosofickej eléve, když ti jsi se učil v desátej třídě nazpaměť Máj, tak já už jsem chodil do Reduty probojovávat charleston, rozumíš?!? Tím ti chci připomenout, abys nezapomínal na povinnou úctu k člověku, kterej je o tři roky starší a o dva roky déle v Praze, jasný?“

„No jó.“

Honza sléval kávu do skleniček od hořčice. „Ale kafe stejně udělat neumíš!“

„Zase umím jiný věci, společnosti prospěšnější, ty komediante chuligánskej!“

„Hele, nechceš si zakouřit?“ obrátil Honza hovor.

„Jo.“

Srkali kávu.

„Karle?“

„Hm?“

„Pojď se večer podívat na naše gala představení. Mám tam novou roli. Zkoušej to se mnou. A Alice zpívá pár novejch výbornejch písniček. Některý úplně jako Fitzgeraldka.“

„Honzo, nezlob se, ale já fakt nemám čas. Pozejtří dělám zkoušku z ekonomie a ještě musím nadřít imperialismus, fakt.“

„No, jak myslíš. Ale aspoň by sis duševně odpočinul.“

„Jo, to úplně chápu. Když tam vystupuješ ty, tak to určitě nebude nic moc duševně namáhavýho.“

„Hele, vem si ještě cigaretu a nech si tu sžíravou satiru!“

„Dík. Mimochodem, ty bys měl taky začít dřít, ne?“

„Podívej se, příteli, s tím na mne nechoď, jó! Jednu zkoušku mám za dvě a teď na mě čeká teorie literatury. Chápeš, že jako sečetlej, povrchní snob se na ní celkem moc nemusím připravovat.“

„No, hlavně když si věříš.“

„A to zas jó… Krucifix! Už mi jde ta dechovka na nervy. Zkusím něco chytit.“ Po chvíli praskání se z rádia ozvalo řinčení kytary a jódlující hlas.

„No, Laxik, co se dá dělat. I to je lepší.“

„Jistě, jistě, ty můj malej kosmopolito.“

„Hele, je to furt lepší, než bejt tak citlivej na kosmopolitismus, že se dáš hodinu voblbovat dechovkou jen proto, že je to prej národní.“

„No jó, tak se už přeci uklidněte, pane Ratkin!“

„Karle, ty si z toho děláš srandu, ale já bych byl fakt asi pro takovýho Šrámka docela chutný sousto. Jenomže tomu ty nerozumíš. Ty seš občas tak klidnej a vyrovnanej, až to bolí!“

„Jó? No tak se podívej: Za prvé, když všichni lidi byli senzitivové, tak bysme chcípli hlady, rozumíš, ty potrhlej mime? A za druhé: Ty si asi myslíš, že já už jsem se narodil s představou vlastní budoucnosti a s vyhraněným morálně politickým pohledem, ne? Jestli tě to jen občas napadne, tak seš na velikánském omylu… Byl jsem dost zmatenej a trochu jsem i teď. A myslím, že by to se mnou bylo dost blbý, kdybych měl ve všem úplně jasno… Hele, já si myslím, že nezáleží na tom, v jakém zmatku člověk je, ale na tom, jestli má aspoň snahu se z něj dostat, rozumíš. Tím chci říct třeba to, že bych ti tvoje flámování vyčítal asi dost silně, kdybych nevěděl, že děláš taky něco pořádnýho mimo to. A že toho pořádnýho je víc.“

„Děkuji ti, žes pronesl řeč tak hluboce procítěnou. Já fakt nemám rád ten mejdanovej styl života. Zdá se mi to málo. Chlastat, natáčet na magneťák všecko, co je zpívaný anglicky a vodit si domů holky, když sou „starý někde venku. Hele, tyhle kluci, co v tom žijou, mají skoro všechno jako na dlani. Rodiče maj postavení, kvartýr, známosti. Synáčkové žijou na konto svých otců. Třeba i na morální konto. Velkoryse mrhají čas. Ale já si to nemůžu dovolit. Ten čas…! Mně nadáváš do senzitivů, ale já myslím, že to není zbytečný všímat si věcí, který vypadaj jako kus nenapsaný básničky. Rozumíš, všímat si jich všude, i tam, kde tě nikdo za to nepochválí – ‚Výborně, soudruhu, je vidět, že jste esteticky na výši‘ – snažit se bejt citlivej, tak jak člověk začne bejt v šestnácti letech. Nevšímat si, že se ti někdo kvůli tomu směje. Dělat něco, co je pro lidi potřebný a nemusí to bejt jen kamna nebo housky. Dělat něco potřebnýho! A dělat to dobře! Pak může člověk jít a dát si s klidným svědomím třeba deset rumů za sebou ve stoje u pultu a nikdo nemá právo mu to vyčítat, protože ten člověk je za sebe úplně odpovědný, právě tak jako je odpovědný za tu práci, která je lidem užitečná a kterou on dělá s takovou chutí, láskou a odpovědností, jako když pije třeba těch deset rumů… Na to sem nějak přišel dneska ráno, víš…? Prosím tě, rozumíš mi aspoň trochu?“

„Myslím, že jo,“ řekl Karel a labužnicky, s vědomím, že je to nespolečenské, žvýkal lógr ze dna skleničky. „Je to dost, že jsi na to přišel. Hele, pamatuješ si ještě na to, když jste brali na jedenáctiletce anatomii, že jo? Říkali ti, co jsou to prvotní a druhotné pohlavní znaky. Říkali ti, že vousy jsou druhotné. Prvotní je to, že chlap může spát s holkou a mít s ní děti, je to tak? No, hele, já mám tenhle názor – I lidskej život má prvotní a druhotné znaky. Ten mejdanovej styl má pokračování v dokonale rozvinutém měšťáctví. Touha mít pěknou ženu, pěknej kvartýr, auto, chajdu. Jo? No a tomuhle říkám druhotný znaky člověka. Rozumíš? Prvotní je, že člověk má něco dělat zrovna tak, jak si říkal před chvílí, dělat něco, co by bylo užitečný. Něco, co by tu po něm zůstalo. Sakra, jsme smrtelný, ne? Tak vidíš! Prvotní je – udělat něco – třeba pilník, barák, básničku, prostě něco, co lidi budou potřebovat co jim bude užitečný, až tu nebudeš. To ostatní, to jsou ty druhotný znaky člověka. A většinou čím komfornější, tím větší prázdno za nimi… Tak… A teď se dem někam najíst!“

„Myslíš jako do hospody?“

„Jo. Zrovna tak! Pojď, zvu tě! Jsem v balíku, dostal jsem prachy za článek o ekonomii socialismu pro jedny okresní noviny.“

„Tak jo. Počkej moment, vezmu si svetr.“

Vyšli ven. Slunce pražilo. U svatého Víta tlouklo poledne.

„Kam půjdem?“

„Ke Křížovníkům?!?“

„Dobrý, dem.“

Václavské náměstí bylo přeplněno jako kino, kde dávají Jeana Maraise v technicoloru. Ale stromy voněly opravdově. Prachem, benzínem, horkem a kouřem. Jan se prodíral na Vinohrady. (Zase jsem se zakecal a na tu zkoušku zpěváků teď přijdu pozdě. A to chci mluvit s Alicí. Ale s těma klukama z Luxoru má Karel pravdu. Jenomže ono se teď vžilo považovat za měšťáky jenom ty, co vzdychají při Kmochovi na vepřových hodech a pro tuhle užitkovou verzi „socialismu“ s chatou, ledničkou a Laxíkem holt zatím nezbejvá nálepka… Hergot, kde se najednou vzalo v Praze tolik krásnejch ženskejch!) Dívky chodili ve světlých letních šatech. U Domu potravin drnčel z ampliónu Gream Bellův orchestr a trombonista zpíval o městě na jihu, kde nepadá nikdy sníh: Dallas blues, město, kde celý rok kvetou růže. Vycíděný tón kornetu se třepetal nad asfaltem jako horký vzduch. (Hrajou ohromně! Dědkové! Hergot, to blues, co bude dnes Alice poprvé zpívat, to je taky výborná věc…)

Ve dveřích divadla se srazil se sebevědomým mužem typu „v nejlepších letech“. Ohlédl se po něm. Prošedivělý elegán, „mužných, ostře řezaných rysů“ pružně přeběhl chodník a nasedl do rudé Felicie. „Jasnej typ pro Filmklub“, pomyslel si Jan a vešel dovnitř. Na schodech bylo slyšet hudbu. Alice zpívala Blues cynické holky.

V sále byla tma. Alice stála na jevišti v kuželu ostrého bílého světla a zpívala o nemocném měsíci. Jan se kývnutím pozdravil s ostatními a přisedl si k nim do hlediště. Pak si připálil od svého souseda.

Klavír skončil tichým tremalem. Všichni tleskali. Hudebníci na pódiu se o něčem radili.

„Jak se ti to líbí?“

„Je to výborný, Ivane, fakt. Moc se ti to povedlo!“

Elegantní hoch s dýmkou a hedvábným šátkem ve výstřihu svetru poklepal Janovi zezadu na rameno.

„Jak se vede našemu Janu Kašparovi?“

„De to, Adolfku, de to, de to.“

„Jsem na tebe zvědavý. Sice to téma, co hraješ je trochu banální, no uznej sám, mírová tématika, no, jsem zvědav, jestli z toho uděláš kumšt!“ Hoch s dýmkou byl „estét“ Adolf Kopřiva. Ve volném čase se učil kouřit dýmku, pěstoval si nehty a pokoušel se o Brechta a existencialismus. „Mně se to celkem zamlouvá, jenomže tobě v tom holt schází tak litr koňaku a asi tři slova francouzsky, viď?“

„Poslyš, já tě přece nebudu už zase poučovat o tom, že základem umění je neangažovanost. Ale potřeboval bys to jako sůl.“

„No dobře, ale řekni mi – jestlipak už jsi o tom přesvědčoval někoho u nás . třeba na schůzi Svazu. Děláš tam na výboru, ne?“

„Honzo, ty jseš tak prostomyslný, až to zaráží.“

„To víš, pierot a prosťáček boží, že jó? Zato ale můžu bejt jistej, že moje prostoduchosti nebudou někomu připadat jako špatný překlad z francouzštiny, víš?“

Adolf polouraženě bafal z dýmky.

„Jene?“

„Hm.“

„To už víš, že Alice půjde k filmu?“

„Ne.“

„No vidíš. Má dobrý hlas, škoda že neumí anglicky… No a mimo hlasu má samozřejmě také jiné přednosti… a jiné ‚-nosti‘, že?“

„To se mě na moc ptáš. Asketickej život klauna mi nedovolí starat se o jiné ‚-nosti’… Tvoji duchapl-‚nost‘ v to počítaje, chápeš?“

„No, nemusíš být jedovatý, myslel jsem, že o tom víš, že Alice půjde k filmu. Svého času to vypadalo, že s ní spáváš.“

„podívej, Adolfe! Zdá se, že jsi dnes odložil tvé pověstné francouzské vychování v šatně, nemyslíš?“

„Na, ale už jsem dávno odložil tu tvoji šrámkovskou psýchu… A pak . zdá se mi vhodné tě upozornit na takovouhle pikantérii, která pro tebe jistě má svůj půvab. Co? No, když v tobě je ještě plno těch ideálů, že?“

„Hele, Adolfku, každej má v sobě něco. Jenom si uvědom, že mít v sobě mimo těch ideálů ještě tak tři rumy, tak bys klidně moh dostat na hubu, rozumíš?“

„Ale, ale, zdá se, že jsem tě ranil v tvých přísně soukromých citech.“

„Hele, zmiz! Nebo ti fakt dám pár facek!“

Ivan ho tahal za rukáv. „Honzo! Neblbni, vyflákni se na něj, nestojí za to. Radši si poslechni tuhle básničku. Udělal jsem k tomu doprovod pro jazzband.“

Na jevišti stál v jednom kuželu světla trumpetista a v druhém tři recitátoři. Trubka zaskřípala, přidaly se bicí a tři lidské hlasy.

Přidalo se piano v molových akordech připomínajících renesanční madrigaly. Trubka se zajíkala nad unisonem recotátorů.

***

„Co děláš večer, Richarde? Pojď si někam sednout!“ Prošedivělý elegán, zvedl hlavu od jídelního lístku.

„Sorry, příteli, ale mám objednanýho prima zajíce.“
„Zajíce?“ podivil se tlustý muž s rozteklým sádelnatým obličejem, rudým od horka. „Tak tedy už ne s Evičkou?“

„No s tou už dávno ne.“
„Ale o tom mi musíš něco povědět, ne?“

„Jseš tak zvědavej na moje úspěchy?“ řekl Richard a vycenil okouzlujícím způsobem thymolinový chrup.

„To víš, zvědavost přítele a umělce. (To si myslíš, že z toho nemám legraci, z toho, jak lovíš ženský na svůj manekýnskej exteriér? Kdybys aspoň někdy natočil něco pořádnýho? Ale tobě stačí, že jsi hezkej režisér, že jseš tady ve Filmáči doma a že na tebe ženský letěj, viď?) Musíš mi o tom vyprávět!“

„Tak co jste si vybral dobrého, prosím?“ zaševelil vrchní.

„Tatara tam nemáte, že ne? No tak mi dejte hemenex, jo?“

„Ano, hned to bude.“

Vrchní odběhl, tlouštík si zapálil rozvážně doutník.

„No tak, spusť! Co jsi udělal s Evičkou?“

„Nic zvláštního. (Jen se nestav do pozice zaujatého umělce, ty bys taky radši dělal do ženskejch víc než do filmu. Jenomže s tou tvojí figurou a stářím ti zbejvá už jen skepticismus, že jó?) Nechal jsem ji Pavlovi.“

„No, ale počkej! V úterý jsem tě s ní viděl, ne?“

„Viděl, viděl… A co má bejt? To víš, holka přeci jen nemůže jen tak zapomenout. No a tak se občas sejdem… a uspořádáme nějakej ten společenskej spánek, že…?“

„Tak jeden hemenex, prosím.“

„Děkuji.“

„A co bude k pití?“

„No… co tam máte. Něco mi vyberte, pane Skalička!“

„Tak by tam byl výbornej dingač, mohlo by to být?“

„Dobrý, dvě decky, jó?“

„Ano, hned.“

„A jak to, žes ji nechal Pavlovi, prosím tě?“ navázal znovu tlouštík.

„No, nechal“, řekl Richard, žvýkaje plátek šunky. „On totiž Pavel jednou u mě viděl nějaký její fotky. Já jsem si ji totiž párkrát udělal. Sám. Jen tak, bez prádla a těch zbytečností, rozumíš?“

„Hm,“ řekl tlouštík a míchal si kávu.

„No, a Pavel když ty fotky viděl, tak byl do ní najednou celej blázen. Když mě potkal, tak mi říkal, abych mu ji nechal. No, nechtěl jsem bejt škot a tak jsem ho představil a nechal jsem mu volnost. Ale člověče! Eva o něm nechtěla ani slyšet! Už to vypadalo pro něj dost beznadějně…“

„Tady je ten dingač, Mistře.“ Richard kývnul na znamení díku.

„No a?“

„No, pak mi přivezl Karel z Itálie takovej šikovnej prášek… Něco jako yohimbin, rozumíš?“

„Jo.“

„On tam byl na festivalu… a ten prášek mi přivezl jako dárek… Moment!“ Utřel si ústa a ochutnal víno. Pak se napil zhluboka. Tlouštík vypadal netrpělivě. Richard se pohodlně rozvalil v křesle a jsa si vědom působivosti vhodně umístěné pauzy, zapálil si cigaretu.

„No pokračuj!“

Richard vyfoukl kouř a usmál se s vědomím převahy.

„Pak jsem jednou dělal takovej malej mejdan. No a Pavel tam byl taky. Asi v jednu jsem se s Evičkou vytratil do pokoje. Předtím jsem jí dal ten prášek do kafe. Člověče, holka vyváděla jako divá. Když jsem od ní odešel, poslal jsem k ní Pavla. Říkal jsem si: Schválně, co to udělá? No… a voni přišli za hodinu. Oba! No, tak co jsem s ním měl dělat? Jsem gentleman, ne? Tak jsem mu ji nechal.“

Richard se podíval na svého přítele. Ten si zapaloval další doutník.

„A odkud máš tu novou?“

„Objevil jsem ji v jednom z těch študáckejch divadýlek. To jejich se jmenuje Synkopa.Ona tam zpívá. Jako zpěvačka je výborná… škoda, že neumí anglicky… Ale to se dá naučit. Mám pro ni flek v tom novým chuligánským filmu. Zítra ji vezmu na vyzkoušení. Myslím, že jí to bude sedět. Vypadá dost chytře. Toho se taky trochu bojím, no, ale jinak je to myslím zajíc. V tom divadýlku je jasně nejlepší. Pak tam mají dobrou muziku. Sice modernu, to víš, já radši Elvise, ale oni jsou dobrý, no… a taky tam maj dobrýho mima. To je tak asi všechno.“

„Samozřejmě.“ (Už se těším, jak budeš slintat, ty nádobo skepse!)

„Dneska večer pro ji zajedu do toho divadýlka. Mají premiéru… Půjdem se někam pomuchlovat, no a v deset jsem v Téčku jako na koni.“

„Tak já vám vyberu šikovnej stůl.“

„No, můžeš. Ale určitě! V deset se sejdem v Téčku. Uvidíš senzační kus.“ Richard slibně přimhouřil oči a mlasknul.

„Richarde, nedal by sis vodku?“

„Že se ptáš?“ Tlouštík se otočil a hledal očima vrchního. „No tě bůh!“

„Co je, Františku?“

„Ale… jde sem Oskar a má asi novýho hošu. Bože, vyš? To bude zábava… Hergot, kde je ten Skalička?“

„Nazdar, hoši!“ Ke stolu přistoupil precizně oblečený třicátník s odulými rty.

„Ahoj, Áskr!“

Oskar si pohladil zálibně červený svetr a vzal za ruku kudrnatého mladíka, který přišel s ním.

„Hoši, seznamte se!“ řekl sladce. „To je Petřík, moc milý chlapec.“ Hoch s vizáží cherubína se lehce uklonil. „Petr Klečka.“

„Bláha.“

„Turke.“

Vrchní se přihnal.

„Dobrý den, co si dáte, pánové?“

„Já bych prosil whiskey… A co si dáš ty, Petříku?“

„Mám chuť na bols.“

„Máš chuť na sladkosti, viď? Tak whiskey a bols, pane Skalička.“

„Áno, áno.“

„Pane Skalička!“

„Ano, prosím.“

„A nám dvakrát vodku, jo?“

„Samozřejmě, pánové. Jako by to tu už bylo.“

Oskar sáhl do kapsy a vytáhl balíček cigaret.

„Vezměte si! Hoši!“

„Co to je?“

„Kentky. Z Kanady. Zapal si taky, Petře!“

Kouřili.

Když vrchní přinesl pití, byla konverzace v plném proudu. Tlustý režisér a teplý Oskar se hádali o Shakespearově milostné lyrice.

„… a nikdo nemiloval!“ docitoval Oskar pateticky a toužebně se podíval na Petříka. Ten cucal bols a udiveně poslouchal to rýmované povídání…

***

„Honzo?“

„Hm.“

„Víš, že jak jsi u mne byl, tak jsem se bála, tedy potom, že budem mít dítě?“

„No a?“

„No, nic, je to v pořádku.“

„A proč jsi mi nic neřekla?“

„Myslíš, že by mi to bylo něco platný?“

„Alice, nebuď zlá!“

„No, co bys dělal? Kouřil bys a uvažoval, jak mi to říct, abych si nechala udělat potrat, ne, co taky jiného?“

Dole pod nimi houkal parník s výletníky.

„Hele! Loď komediantů!“

„Hm…“

„Alice… nebuď smutná! Stalo se ti něco?“

„Ne.“ Mlčeli a dívali se do řeky. Jan si zapálil.

„Nechceš taky cigaretu?“

„Honzo, prosím tě, ty jsi se zbláznil, už takhle vypadám dost utahaně, copak můžu kouřit na ulici?“

„Podívej, náhodou vypadáš výborně. Jak myslíš, že asi vypadala Bessie Smithová, co? Hlavní je, že dobře zpíváš, ne?“

„Nepochlebuj!“

„Já nepochlebuju, ale ty děláš koketku!“

„Honzo…“

„No jó, já vím, Alice… když vono je to ale strašně zlý bejt bez tebe. Někdy se mi zdá v noci, že jsi za mnou přišla a pak se probudím a není to pravda, nemůžu spát, jdu kouřit k oknu a dole se někdo líbá a já slyším to šeptání, víš, a je to divný, že se mnou nejsi, nejde o to mít holku, to není tak těžký, ale já se bojím, že každou holku budu přirovnávat k tobě, víš… myslím, že se kvůli nikomu jinýmu už nebudu probouzet za psaní…“

Políbila ho na tvář.

„Alice?“

„Ano.“

„Já asi nechám pantominy, víš, nikomu to neříkej, ale chtěl bych na něco hrát. Ivan mi pouštěl výbornýho trumpetistu. Jmenuje se Davis nebo Davidson, tak nějak. Prostě si myslím, že se toho tak dá říct víc než tou mimikou a gestací. Co tomu říkáš?“

„Překvapuje mě to… Jseš totiž teď dost ve formě jako mim.“

„Alice, já se fakt asi budu učit na trubku. Až uslyšíš toho chlapa hrát, tak to pochopíš.“

Hladila ho po vlasech.

„Alice, pojď někam večer… po premiéře. Jó? Už jsme dávno spolu nebyli.“

„No, já nevím…“

„Nedělej drahoty! Stejněs mi to už skoro slíbila.“

„Alice, viď, že nemáš nic s tím režisérem?“

„Ne, co tě to napadlo?“

„Jen tak, promiň… A budeš hrát v tom filmu?“

„Snad jo, ale ještě to není jistý.“

„Nemluv tak smutně, dělá to pesimistickej dojem… Proč jseš smutná? Mně je s tebou dobře.“

„Mně s tebou taky… Ale já jsem nějk k večeru vždycky smutná. Nerada chodím spát. Občas mě napadá, že umřu ve spaní, víš… je to asi jako umírání – jít spát… je to takovej divnej smutek, jako když posloucháš hodně dobrou a úplně neznámou muziku…“

Políbil ji na rameno.

„Nebuď smutná! Ještě nejdeš spát…“

Usmála se.

„Doprovodíš mě?“

„Už?“

„Je půl sedmý. Za hodinu začínáme. Mám to tak akorát. A ty taky.“

„Tak pojď!“

Za Vltavou tiše krvácelo slunce nabodnuté na petřínských věžích. Ze Slovanského ostrova se ozýval dixieland. Zastavil se na křižovatce u Národního divadla. Do šumící ulice křeičel kamelot. „Rozlosování Evropského poháru! Vééčerní Praháá! Vééčerní Praháá! Dáálší série pokusných výbuchů v Tichomoří! Vééčerní Praháá! Próó klíče před soudem! Próó klíče před soudem! Vééčerní Praháá! Dáálší série pokusných výbuchů v Tichomoří! Další série…“

Šli po nábřeží. Alice si potichu zpívala.

„…Už na mne nečekej! A kup si někde rum…!“

Políbil ji.

„Honzo, dej mi cigaretu!“

Zastavili se a připálil jí. Jeden z dvojice starších pánů na lavičce řekl velmi nahlas a pohoršeně: „Podívej se! Prosím tě… Za chvíli už budou kouřit i v té školce!“

Jan se otočil.

„Milý pane! Buďte klidnej… Jste tak starej a chytrej, že stejně za tu chvíli umřete, takže se tý hanby ani nedočkáte!“

Ještě kus bylo slyšet, jak se pán rozhořčuje.

„Honzo, tobě sa ta písnička nelíbí?“

„Líbí? To je špatný výraz… Je mi z ní smutno a běhá mi mráz po zádech, no, nemocnej měsíc, na smrt nemocnej…“

„Jseš prima kluk…“

Vešli do dvora domu, kde bydlela. V průjezdu byla tma.

„Už jdi, Honzo!“

Se schodů vonělo prádlo a kouř. Někde v poschodí se zalykalo rádio v medovém dvojhlasu: „Co móře zpívá pod křídly kormoránů…“

Nahmatal ve tmě její ramena a přitáhl ji k sobě. Měla rty suché a popraskané jako po horečce. (Tak dlouho jsem tu nebyl a jsi stejná. Poznám tě potmě. Jsem s tebou moc šťastnej a nevím, co budu dělat, až mě jednou opustíš…)

Jemně ho od sebe odstrčila.

„Co je, Alice?“

„Už je moc hodin, musíš jít!“

„Alice!“

„Fakt, nebo přijdeme oba pozdě.“

„Tak jó… já tedy jdu. Ahoj!“

Krátce ho políbila.

„Měj se krásně, šašku!“

Vyšel na ulici. Točila se mu hlava. Utrhl větvičku lípy a začal žvýkat list. Bylo to příjemně hořké. Vyplivl zelenou slinu. (Tak asi nějak třeba vypadá a chutná betel…) Ze dveří hostince „U Vejvodů“ voněla dršťková polévka. Z nějakého okna bylo slyšet do ulice klavír. Někdo cvičil. Beethoven, „Pro Elišku“.

Podíval se na hodinky. Bylo už skoro pozdě.

Poslední část ZDE