Upálená zaživa – Otřesné svědectví o zločinu ve jméně ctiAutor: Souad
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 191
Rok vydání: 2003 (originál), 2004 (česky)
Už dlouho mě žádná kniha nepřibila k židli a nenutila číst jako zběsilá. Necelých dvě stě stránek jsem zhltala za pár podvečerních hodin a okousala si půlku nehtů. Na příběhu je nejděsivější, že popisuje skutečné události. Souad není literární hrdinka, ale skrývá se za ní žena z masa a kostí, která jako jedna z mála přežila pokus o upálení na Blízkém východě – trest za „poběhlictví“.
Děj knihy nás zavede do malé předjordánské vesnici kdesi na palestinském území, do osmdesátých let minulého století. Elektřina sem byla zavedena teprve nedávno a drobní rolníci se tam starají o svá pole i zvířata ručně. V tomto prostředí vyrůstá dívka Souad, se svými rodiči, sestrami a jediným bratrem. Ten je opečováván a chráněn jako král, zatímco Souad a ostatní dívky jsou krutě trestány za každý nesmyslný prohřešek, jsou bity do krve otcem i bratrem a všechno, co udělají, může být vnímáno jako drzost, kterou si žena v žádném případě nemůže dovolit.
Otec rodiny dává najevo svým dcerám, že jsou méně než ovce, že jsou zbytečnou přítěží, která se může kdykoli provinit proti dobrým mravům – tím, že pohlédne na muže, promluví s ním nebo s ním nedejbože něco má, se vystavuje riziku, že ji i její rodinu celá vesnice odsoudí a oni budou zostuzeni, že mají doma poběhlici, ku*vu.
Souad se ale zamiluje a nakonec dá své lásce průchod. Chlapec slibuje, že se s ní ožení, ale nakonec se na Souad zbaběle vykašle a ona zůstane sama. I když, ne tak docela sama – v jejím břiše roste plod zakázané lásky a to rodina ani tradice neodpouští. Je třeba to vyřešit – ohněm…
Na knize se mi líbí, že ačkoli většinu příběhu znáte z anotace na zadní straně, stejně vás vyprávění zaujme. A druhá a velmi neobvyklá věc je, že příběh Souad nekončí „a žila v Evropě šťastně až do smrti, pryč od fuj fuj fanatiků“, ale sledujeme příběh její záchrany a pak asimilaci na úplně odlišný život v Evropě, hledání sebe sama a vyrovnávání se s následky pokusu o upálení, jizvami a strachem.
Zločiny cti jsou páchány ještě dnes, dvacet let po Souadině příběhu, který končí zázrakem – většina dívek totiž na následky svých zranění zemře nebo jsou na místě uškrceny nebo přejety vlakem. A to vše jen proto, že se chovají tak, jak my v Evropě považujeme za běžné – mají vlastní názor, hezky se obléknou nebo si najdou chlapce. Tyto zločiny jsou mlčky tolerovány úřady a tutlány obyvateli, jako pozůstatek zaostalých náboženských dogmat na Blízkém Východě nebo v Indii. Ze Souadina příběhu, který je příběhem stovek a stovek dívek, mrazí – bezmocí a zoufalstvím, že lékem na příšernou tradici je jen čas a vzdělání.
+ šokující příběh, reálné kulisy děje
– autorčin neumělý rukopis, který se místy špatně čte (Souad byla do 24 let negramotná)
Hodnocení: 8/10
Povím ti, co mě nedávno vyděsilo na cestě z Prahy. V autobuse SA vedle mě posadili silně podnapilého Gruzínce, který byl celý divý do seznamování. Nakonec z něho vypadlo, že je muslim. A na co se muslim zeptá vždy, když se opije a potká cizího Evropana?
"Ty… jseš křesťan?"
"Ne," řeknu aniž bych se musel uchylovat ke lži.
"Ne?" zamračí se na mě. Začínám cítit malér.
"Nejsem křesťan," pronesu bezmála omluvně.
"A tátu máš?" on na to.
"Jo, ale nemluvíme spolu."
TOHLE muslimovi nikdy neříkej. Dostalo se mi přednášky, v níž matky, potažmo ženy, přirovnal k pytlům, do kterých se dají jenom zasouvat tyče (ano, tyče), neplaceným otrokyním a důležitému aktivu v genderové politice v rámci vesnic. Nakonec mě donutil dopít jeho kafe, protože nedostal cukr. A věř, že muslimovi se nedá říct ne. Stačilo mi vyslechnout jeho zážitky z války v Afghánistánu. A věříš, že jsem se ani neodvážil zeptat, na jaké straně vlastně tenkrát bojoval?
Mě zaujal už jen ten nadpis! Tuhle knihu si určitě přečtu, přesně po tom teď toužím. Něco hltat a nevnímat čas. Děkuji za tip 😉
už je to nějaký pátek co jsem knížku četla ale myslím že nám má co říci
Tohle by si měla přečíst hlavně nějaká Farah, co si hraje na muslimku. Třeba by se jí rozsvítilo. Ale spíš asi ne.
Knížku jsem četla už dost dávno a jak čas ukázal, v paměti mi zůstala pevně zakotvena. Obdiv těmto ženám a lidem, kteří jim i přes odpor tamějších náboženských fanatiků, pomáhají. Nejvíce mě zaujal Souadin porod.
Bohužel se takovéto případy dějí v muslimských komunitách i v civilizovaných zemích. U těch negramotných rolníků někde v hovadastánu se to dá jakž takž pochopit. A ještě větší průšvih je, že policie a justice se do těchto věcí bojí zasahovat. V GB se nedávno provalil skandál se zneužíváním dětí muslimy, obětí je 1400 + (slovy přes tisíc čtyři sta), dělo se to deset let a na policii, prokuratury atd. o tom průběžně chodily informace, ale všichni se báli s tím něco dělat.
Jednu vraždu ze "cti" jsme měli i u nás a advokát se to snažil uhrát na osvobození, protože "pro muslimy je takové jednání normální".
největší hrůza na tom je to, že se to opravdu děje.. a tyhle zvěrstva se táhnou i sem..