
Tahle recenze bude trochu jiná, než obvykle, protože to vlastně vůbec recenze nebude. Vlastně to bude spíš takový příběh – příběh, jak jsem se ke knize dostala. Protože tuhle knížku si nemůžete koupit a kdybych ji zrecenzovala, což nejspíš ani nesmím, jediné, co by vám zbylo je závidět, protože si ji nemůžete přečíst. Jak to?
Začnu od začátku. Jednoho dne mi v mailu přistála zpráva od někoho jménem Gibwill, jestli by mohl použít část mého článku ve své nové knize. „Tůdle nůdle,“ řekla jsem si. Nějaký blogový pisálek, co neumí psát, mi chce ukrást můj um a chlubit se cizím peřím, to určitě. A tak jsem mu odepsala poměrně zamítavý, leč slušný e-mail.
Myslela jsem, že už se neozve. Ale on se ozval. A že prý jestli mám strach, ať se nebojím, že to ozdrojuje a že jestli chci, že mi pošle něco, co si od něj můžu přečíst. Ale že to nemůže být elektronicky, to že mu nakladatel zakázal, protože se jeho knihy pak objevovaly na uložto.
Tady už jsem zpozorněla. Nakladatel? Tak že on by to nakonec byl vážně spisovatel a ne nějaký patnáctiletý nekňuba, co datluje do blogísku? Tak jsem ho požádala, zda by mi něco neposlal.
Přišla mi v odpovědi titulka knihy. A já ztuhla. Na obale bylo napsáno: Petr Heteša. V tu chvíli mi to docvaklo – no jasně, Jerry Gibwill byl přece hlavním hrdinou knížky Sex, drogy a cyb’n’roll, naprosto ultimátně famózní knihy, kterou jsem před nějakým časem dočetla! Málem jsem si liskla. Poslala jsem do háje jednoho ze tří mých nejoblíbenějších českých spisovatelů! (btw. zbytek trojlístku tvoří Kulhánek s Kopřivou;))
Další můj mail byl o poznání smířlivější a s využitím svého textu jsem nadšeně souhlasila. A poprosila jsem o knihu, jejíž titulku jsem dostala v příloze. Jmenovala se Jiný úhel pohledu a vypadala vážně báječně. Když jsem se dozvěděla, co je kniha zač, tetelila jsem se radostí. Nikdy nevyšla v nakladatelství, Petr Heteša ji vydal jen vlastním nákladem a rozdává ji známým a přátelům. Proč nevyšla? Prý osobní důvody – inu, kdo ví, co se spisovatelům honí v hlavě:)
O pár dní později mi přišla poštou. Voněla novotou a na první straně se skvěl podpis. Tohle jednou bude mít historickou hodnotu! Říkala jsem si a nadšeně nesla knihu z pošty domů. Nápis NEPRODEJNÉ mluvil sám za sebe, jsem jedním z vyvolených, co si knihu budou moci přečíst. Ejchuchu!
Bohužel jsem se k ní několik týdnů nedostala, ležela vedle postele a čekala na svou chvíli. A dočkala se. O víkendu jsem ji slupla jako malinu během dvou večerů (kdybych nemusela brzy vstávat, zvládla bych to za jeden) a zcela mě pohltila. Já věděla, proč tohoto spisovatele žeru.
Nechápu, proč ji nevydal, protože je vážně skvělá. O jednom obrazu, jedné dívce a Londýnském metru. A o tom, že na věci se dá dívat z různých úhlů pohledu, jež mohou být setsakramentsky odlišné. A že jedna blbá náhoda může změnit život od základů. Doslova.
Tímto bych chtěla Petru Hetešovi velice poděkovat za projevenou důvěru, že mi umožnil tuhle skvělou knihu vlastnit a také za to, že se snad objeví můj text v jeho připravované knize, na niž se už teď těším:)
Wáu :3 Tak to máš fakt šťastie :3
Moc pěkný příběh 🙂
Tak to teda čumím a závidím. Hetešu žeru, všechny jeho knihy jsem si koupil přes Palmknihy.cz. Už na začátku tohoto článku jsem se začal usmívat jak měsíček a tušil, jak to dopadne. Jo a díky tvé recenzi na Ruskou ruletu jsem se k jeho knihám dostal, předtím o něm neslyšel.
A dáš nám sem aspoň svůj text? 🙂
[4]: je na blogu:) je to článek o deseti věcech co mě štvou:)