P.Dvořáková: Já jsem hlad

Petra Dvořáková – Já jsem hlad
Nakladatelství: Host
Počet stran: 138
Rok vydání: 2009
Nedávno jsem psala článek na téma týdne, kterým byly pro-ana blogy – přečíst si jej můžete zde. V rámci čtení příspěvků blogerů k tématu jsem narazila i na recenzi na zajímavou knihu, kterou jsem si pak musela zapůjčit v knihovně. A byla jsem velmi příjemně překvapena.
Na téma anorexie toho bylo napsáno spoustu, ale tahle autorka jde ještě hlouběji, dál než k vypadávajícím vlasům a spočítaným kaloriím. Jde do hloubi ženské duše, která se rozhodne hladovět, rozebírá své vlastní nitro, které se rozhodlo zabít se pomalou a hroznou smrtí, které se rozhodlo zničit sebou nenáviděné a nikým nemilované tělo.

Z knihy skutečně mrazí, o to více, že jde o skutečný příběh, který autorka stále ještě prožívá. Nedokážu pořádně recenzovat niternou zpověď a proto nechám promluvit ukázku z knihy:
Po několika dalších týdnech přišlo období, kdy jsem hlad přestala úplně cítit. Zůstala jen euforie. Hlad se stal osobou – přítelem, který utěšil. Stala jsem se na něm závislou. Řekla bych, že je to podobná závislost jako na alkoholu. Jenže zde funkci „drogy“ přebíral hlad. Byl tím jediným, co jsem měla. Měla jsem svůj výkon. Měla jsem možnost stále dosahovat dokonalosti, která spočívala ve vyhublosti. Měla jsem moc to ovládat. Necítila jsem bolest, necítila jsem nic. Byla jsem hnaná jedinou myšlenkou – vážit dnes alespoň o pár deka méně než včera. Nikomu jsem nesvěřila, co je to za mechanismus, který mi v hlavě funguje. Hlad byl tajemství, které mě posilovalo, které mi pomáhalo unést všechny mé problémy. A bála jsem se, že když se to dozví druzí, budou mi ho chtít sebrat a já tak ztratím svou dokonalost a možnost kontroly. Byl by omyl myslet si, že šlo o vzhled a o krásu. Šlo o uspokojení z výkonu. Nadváhu jsem vnímala jako selhání. Měla jsem pocit, že když přiberu na váze, zviditelním tím svá selhání a viny. Pohled na vychrtlé tělo mě uklidňoval, dával mi pocit jistoty a radosti. Postupně jsem ztratila reálný náhled na to, jak vlastně vypadám. Stále se mi zdálo, že mám hrozně vystouplé břicho a doslova „megastehna“. Byla jsem přesvědčená, že stále je z čeho shazovat a čeho dosahovat. Přestalo mi vadit, že jsem ztratila prsa. Vnímala jsem, že oblečení na mě visí, ale bylo mi to jedno.
Hlad spolehlivě fungoval jako odměna i trest. Když jsem něco dokázala, podpořila jsem to hladem a teprve potom bylo mé dílo dokonalé. Když se něco nedařilo, potrestala jsem se hladem. Mnohdy jsem žila z pocitu, že když se nic nedaří, tak alespoň hladovění ano.
Hlad utvářel mé vědomí, určoval, kdo jsem, on byl mojí identitou. A nikdo svou identitu nechce zničit. Bála jsem se, že když začnu jíst, ztratím orientaci v životě, nebudu vědět, kdo jsem. Hlad určoval a definoval mé já. A toho jsem se vzdát nechtěla. Myslím, že v tomhle je to zrádné zapojení vůle, která začne anorexii pomáhat. Nikdo se přece nechce vzdát sám sebe a sebejistoty.
Stále častěji jsem ale končila ve stavech tělesného vyčerpání. Byly chvíle, kdy se mi podlamovaly kolena, strašně mě bolely svaly, ze spánku mě budila dušnost, měla jsem křeče a bušení srdce. Zdálo se mi, že nezvládnu nic udělat. Toužila jsem jenom usnout a spát. Přestávala jsem se pohybovat, nějak podvědomě jsem šetřila každou kapičku energie, nikam jsem už nechodila. Psychicky mě ničilo poznání, že už nejsem schopná žít plnohodnotným životem. Bála jsem se, že ztrácím své tvůrčí schopnosti, že mi to přestane myslet a nebudu se moci soustředit na práci. Byla jsem podrážděná, nepříjemná, křičela jsem na děti. Obvykle pak nastala jedna ze dvou možných variant. Buď jsem se rozhodla, že začnu doopravdy jíst a pokusila se o to. Většinou jsem se jednou dvakrát najedla a začala mít takové výčitky, že jsem jíst přestala a hladověla ještě důsledněji. Druhou možností bylo, že si tělo na vyhladovění zase zvyklo a vyčerpání pominulo. Přišlo období, kdy jsem měla pocit síly, byla jsem nesmírně vitální a tvůrčí. A tyhle chvíle mě pak vždycky intenzivně motivovaly k dalšímu hladovění. Prožívala jsem vítězství nad sebou sama.
Můj zdravotní stav se rychle zhoršoval alé já si to neuvědomovala. Chtěla jsem jen svou vychrtlost a pocity, které s tím souvisely. Krátce po novém roce jsem dostala chřipku, z které se rozvinula těžká infekce. Horečka nešla srazit a já musela do nemocnice.
I když jsem měla podváhu, nic jsem nepřiznala. Když se mě lékař ptal, jestli jsem za poslední dobu nezhubla, tvrdila jsem, že tuhle váhu mám už deset let. V tom je to taky záludné. Kdybych byla šestnáctiletá holka, každý při mé hubenosti zpozorní. Takhle před sebou měli mámu od dvou dětí a anorexii nebrali v úvahu. V nemocnici to bylo příšerné. Nenáviděla jsem lékaře i sestry, jak mě každý den prohlíželi, jak jsem se před nimi musela ukazovat polonahá. Nechtěla jsem, aby viděli, jak vypadám, styděla jsem se za všechno. Antibiotika nezabírala a tenkrát mi došlo, že je opravdu zle. Myslela jsem na to, že umřu. Chvíli jsem se bála, ale potom to bylo, jako bych docela pomalu padala naznak do vody a nade mnou se zavírala hladina. Strach ode mne odešel. Smrt jsem viděla jako vysvobození. Stále víc jsem fyzicky trpěla důsledky hladovění a současně jsem nedokázala překonat pocity viny z jídla. Pocity, že jsem tlustá, že je na mě vidět mé selhávání, moje vina, nedokonalost. Smrt jsem vnímala jako vysvobození z jízdy na tom kolotoči. Byla pro mě něčím krásným. Jediné, co mi bránilo skončit svůj život sebevraždou, byl pocit zodpovědnosti za děti. Může to znít paradoxně. Objektivně jsem se zabíjela hladem. Jenže tohle zabíjení hladem není tak nápadné, je skryté a plíživé. A pocity, které hlad přinášel, potlačily vědomí, že si odmítáním jídla ubližuji. Chtěla jsem žít, ale zdálo se, že nedokážu žít s anorexií, protože jsem na pokraji sil a současně nedokážu žít bez ní. Byla jsem zahnaná do kouta, z kterého už nešlo utéct. Hlad mě totálně ovládal. Vrůstal do mé osobnosti, až jsem jej postupně začala prožívat tak, že já jsem anorexie. Já jsem hlad. Začít se léčit z anorexie, zabít anorexii, pro mě znamenalo zabít sama sebe. Žádné racionální argumenty nefungovaly, všechno šlo absolutně mimo vůli. Nefungovalo přesvědčování psychologa, že tohle není mé skutečné já. Hledala jsem porozumění, ale nebylo se komu svěřit. To mě přivedlo až na pro-ana blogy. Ale nezajímaly mě pro-ana patnáctiletých holek, které si předávají návody jak hubnout a trápí se nad svými tlustými stehny. Vyhledávala jsem pro-ana, které mluvily o duševních stavech a životě s anou. Hledala jsem mladé ženy, které anu cítily stejně jako já. Jednou jsem na netu objevila spot, kde běžely fotky těchto holek. Pod snímky bylo napsáno, kdy a jak v důsledku anorexie zemřely. A já ty holky měla jako blízké přítelkyně. Dívala jsem se na ně celé hodiny. Byly jako andělé, čisté, krásné, vysvobozené.
Další paradox byl, že se mi v hlavě úplně všechno převádělo na anorexii. I když jsem viděla spoty upozorňující na zákeřnost a nebezpečí anorexie, mysl to přečetla vždy stejně – anorexie je nádherná! Je to jediná možná cesta jak skutečně plnohodnotně žít, je to naplnění. Samozřejmě jsem nechtěla vypadat špatně, ale neexistovalo místo, ze kterého bych uviděla že jsem tak hubená. A anu jsem opustit nedokázala.
Pokud nezasvěcení lidé tvrdí, že to přece lze ovládnout vůlí, vůbec nic nepochopili. Anorexie je hlouběji než vůle. Ona určuje, co bude člověk chtít. Často jsem k ní mluvila, prosila ji o pomoc. Ana se pro mě stala bohem. Tak jak se lidé modlí k Bohu, tak jsem se modlila k anorexii. Ana, make me better!, šeptala jsem jí donekonečna.

Kniha je velice útlá a čtivá, takže ji zvládnete za večer. Nechá ve vás stopu, která nelze lehce smazat. A já ji rozhodně doporučuji všem dívkám, které anorexie chytila do svých spárů a ony neví, jak z ní ven. Jediná cesta je láska k sobě samé, jen pouhá vůle nestačí. Autorka stále ještě nad nemocí nedokázala zvítězit, ale tvrdě dře a její slova, pohled do jejího nitra, může mnoha nemocným ženám a dívkám ulevit a pomoci jim najít cestu ven z bludného kruhu přátelství s Anou.

+ čtivost, vcítění se do autorky, pravdivý příběh
– dlouhé popisné pasáže, otevřený konec

Hodnocení: 8/10

13 komentáře “P.Dvořáková: Já jsem hlad

  1. Moc Ti děkuji za recenzi, vypadá vážně velmi zajímavě. Shodou okolností jedu zítra do knihovny, kde jí podle katalogu také mají, tak si jí půjčím.
    Mám to přesně naopak, přejídám se, jsem závislá na pocitu přeplněnosti, bolestí břicha a nutkání ke zvracení… Ale o tom moc knih není (a snad žádná psaná jako příběh), takže ráda čtu alespoň o anorexii. 😀

  2. Tuhle knížku jsem četla, je naprosto úžasná tím, že opravdu zabíhá do detailů, až to mrazí, měly by si ji přečíst všechny holky, které chtějí neustále zhubnout a nemají co.

  3. Je tu krásně vidět úplně rozložená psychika anorektiček. A taky síla mateřské zodpovědnosti: "Je mi sice jedno, co se se mnou stane, ale já umřít nemůžu, protože tu mám dvě děti."

  4. Příjde mi to hodně podobné jako kniha "Vím jak chutná vzduch" – je to také o mladé dívce (modelce)a je to podle skutečného příběhu autorky, která se z anorexie dostala. Je tam i popsán okamžik díky kterému začala s nemocí úspěšně na poslední chvíli bojovat.. 🙂

  5. Petra Dvořáková má neskutečně těžký a komplikovaný život a díky své upřímnosti nám do něj nechává pravdivě nahlídnout. Zajímavé jsou i dokumenty, co s ní byly natočeny. Podle jejího vzhledu většinou hned uhodnete, jak na tom zrovna je…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.