Edgar Alan Poe - Červ dobyvatel - Lúmennčin snový soumrak

Moje nejoblíbenější báseň od tohoto autora (předčí dokonce i dokonalého Havrana). Osud lidstva jako na jevišti, smrt lidstva ve strašlivé tragédii…ano, cítíme to podobně, Edgare:).

Hle! večer slavnosti
z posledních osiřelých let!
Andělé, plni lítosti,
na bílá křídla závoj slét,
v divadle s pláčem přihlížejí
dramatu nadějí i běd
a od orchestru v křeči vzlyká k ději
hudba sfér, obluzujíc svět.

Herci předobraz Boha sám,
mumlají role v ztichlý sál,
vrávorajíce sem a tam –
loutky, jež zval i odvolal
rozkaz beztvarých, obrovitých tvorů,
z nichž každý mění scénu, jak si přál,
z kondořích křídel setřásaje dolů
neviditelný Žal.

To pestré drama – buďte jisti,
nepadne v propast zapomnění!
s Fantómem, jenž je věčně v nenávisti
davu, však nikdy k polapení,
v kruhu, stále se vracejícím zpátky
v bod početí i ukončení,
se svými hříchy, šílenstvím a zmatky
i Děsem – duchem představení.

Však hleď, kde herci hrají komedii,
plazí se k hloučku hadovitý zjev!
Krvavě rudý tvor, který se svíjí
v pozadí pusté scény bez barev.
Svíjí se – svíjí! – herci děsem šílí,
požírá je, chřtán lačně rozevřev,
a serafové usedavě kvílí,
vždyť srká sedlou lidskou krev!

Tma! – Jas všech světel zhas!
A vtom nad každou postavou
jak černý rubáš, jako bouře třas
padá opona, rachotící tmou;
tu andělé pobledlí ulétají
a závoje si rvouce z ramenou,
hru tragédií „Člověk“ nazývají –
„Červ Dobyvatel“ je v ní hrdinou.