
Autor: Edith Holá
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 272
Rok vydání: 2014
Po přečtení Edithina autobiografického románu Cesta k mým matkám, která mě hodně zaujala svým poutavým stylem vyprávění a hlubokou introspekcí, jsem se moc těšila na její další knihu, kterou jsem si nechala dokonce naježit pod stromeček:) A nelitovala jsem:)
Termín „surogátní“ neboli náhradní mateřství zatím není v České republice příliš znám, ale postupem času se do povědomí veřejnosti dostává a budí poměrně rozbouřené emoce. Je to etické, je to morální, aby žena odnosila ve své děloze plod cizích lidí? Nebo už lékařská věda zachází příliš daleko, když dává neplodným nebo nemocným ženám možnost, aby dítě s genetickou infomací její a manžela nosila pod srdcem jiná? A co s dítětem a „živým inkubátorem“, tedy náhradní matkou, udělá společně strávených devět měsíců?
Edith Holá si ve svém románu nevzala za cíl na tyto otázky odpovědět, ale pokusila se o vhled do tématu hned ze tří stran. V první části knihy sledujeme Veroniku, matku dvou chlapců, která touží po dalším těhotenství a tak se rozhodne stát náhradní matkou. Společně s ní sledujeme růst cizího miminka v břiše a procházíme problémy, které mohou nastat, když je čas „vrátit“ dítě rodičům. V druhé části se na situaci podíváme optikou Ilony, ženy, která po mnoha potratech už nemá naději na vlastní miminko – až do chvíle, než nalezne Veroniku. Díky těmto dvěma ženám přijde na svět Sára, se kterou se setkáme ve třetí části, kdy už je dospělá a hledá samu sebe.
Kniha neříká, zda je surogátní mateřství dobré nebo špatné, to za sebe musí zodpovědět čtenář sám. Ukazuje ale možné potíže, se kterými se můžou všichni zúčastnění potýkat, pátrá po psychologických souvislostech a jde místy až na dřeň lidských pocitů. Pro někoho obsahuje možná až příliš esoterických aspektů, ale pro mě to byl spíše klad, než zápor. Nejsme jen biologické továrny, máme i neuchopitelnou duši a ta je složitější, než se může zdát.
+ zajímavé téma, hluboká psychologie postav
– pro někoho možná příliš duchovní
Hodnocení: 7/10
každá mince má dvě strany a ne nadarmo se tak praví –
na jedné straně se od vědců (doktorů či lékařů chcete-li) dočkáváme méně sympatických věcí, ale na straně druhé je uvítají jiné lidé, kterým se nedostalo toho čeho v případě prvních lidí – jinými slovy nelze paušalizovat