D.Glukhovsky: Metro 2034

Autor: Dmitry Gluhkovsky

Nakladatelství: Knižní klub

Počet stran: 304

Rok vydání: 2011 (česky), 2009 (ruský originál)

Jsou knihy, které čtete jedním dechem a na konci ještě chvíli hledíte na poslední tečku za větou, slzy vám kanou po tvářích a vy se nemůžete smířit s tím, že už je po všem, nemůžete nechat své hrdiny tak snadno odejít, nemůžete přijmout autorova slova a zážitek se čtení se ve vás mísí v jednom velkém kotli pocitů, které vás nakonec donutí hodinu hrát na flétnu, aby ten pocit pomalu odezněl. A takový byla i druhá kniha z postapokalyptické Moskvy – první část příběhu jsem četla před Vánoci a dozvíte se o něm více zde.

Pokud čekáte klasický druhý díl, nějaké pokračování, tak možná budete zklamáni. Metro 2034 skoro vůbec nenavazuje tam, kde 2033 skončilo. Přesto se ale setkáte s těmi, které první část představila, i když se vám to možná nebude moc líbit. HUnter, Lovec, postava, která vystupovala jako silný a nebojácký válečník, se vrací na scénu jako zraněný a zničený člověk, v jehož nitru hoří neuhasitelný plamen – nenávisti? Strachu? Kdo ví. Průvodcem po křivolakých tunelech metra, kam se po jaderné válce uchýlily poslední zbytky přeživších, je mu muž, který si říká Homér, stařec, co ještě pamatuje dobu před a doufá, že se mu podaří napsat epický příběh o Metru a jeho obyvatelích dříve, než na jeho rameno zaklepe kmotřička Smrt. A pak je tu Saša, dívka, jež většinu svého života strávila v osamělém vyhnanství se svým otcem a tak jsou jí zákonitosti lidských společenství cizí. Stane se Homérovou Múzou a Hunterovou Nemesis…

Hodně lidí recenzuje knihu jako slabý odvar prvního dílu, ale u mě to určitě neplatilo – a to i když jsem přesně s tímto očekáváním do čtení šla. Byla jsem smířená s nudou a nezáživností, ale ani jedno se nekonalo. Jistě, už nešlo o heroický příběh o záchraně celého Metra, ale byla to sonda do života pár lidí, které osud svedl dohromady a oni si musí poradit, jak umí. Filozofování a hluboké vhledy do nitra postav mě nenudilo, naopak, rozechvívalo nepoznané struny v mojí mysli, které pak ještě nějakou dobu po přečtení hrály svou vlastní melodii.

Svět Metra po katastrofě je stísněný, beznadějný, klaustrofobický a o to silněji z něj vystupují ti, kteří ještě nezapomněli vnímat krásu. I když je třeba jen nakreslená na čajovém sáčku:) Umíte-li hledat krásu v ošklivosti a naději v popelu, je tahle kniha pro vás.