Mám takový sešit, který jsem si koupila před více než pěti lety a zapisovala do něj každou báseň, která mě zaujala. Čas běžel a sešitek opuštěně ležel na dně šuplíku až donedávna. Zase jsou ho otevřela, sfoukla pomyslný prach z jeho stránek a začetla se do básní, které mnou pohnuly před několika lety, abych zjistila, že mé nitro rozechvívají stále.
Báseň, kterou jsem opsala do počítače a rozhodla se zveřejnit zde, jsem nalezla jednoho březnového rána roku 2004 v klubovně skautů v České Třebové. Rozespalýma očima jsem hltala její řádky, napsané na zdi, a musela si ji okamžitě zapsat. Ačkoli formou není dokonalá, její myšlenka je mi blízká, až příliš blízká…tak tedy od neznámého autora pro všechny snílky, cestovatele a dobrodruhy s toulavýma botama a hlavou v oblacích:)
Jsou lidé, kterým volnost stačí
jen na úrovni vlastní cely
ženou se k smrti, aby měli to
co má soused a pokud možno dražší
i to je cesta – svého druhu a oni
po ní vysíleně kráčí
po celý život v bludném kruhu.
A pak jsou druzí, kterým znějí v hlavě
závratné tóny. Ti kašlou na pohodlí
a kromě k bohu se modlí
taky k ohni, lesům, potokům a trávě
a k slunci, ať u dělá z deště duhu.
A jejich cesta míří nesmlouvavě
někam, kde nelze chodit v kruhu.
Co ještě patří k rytmu téhle cesty?
Zaťaté zuby a naběhlé žíly
svírání mozolnatých rukou v pěsti
ramena otlačená od popruhů
a také víra, že jít x-krát přes rozcestí
bývá hezčí než hnát se přímo k cíli
a vlastně chodit pořád v jednom kruhu.
To věčné přibití na kříž cest
je naše touha, odměna a trest.
Trest za to, že jdeme věčně cestou druhů
a že se nenecháme vést
těmi, co chodí celý život v kruhu.
Taky se tak těšíte na jaro, rozkvetlé louky, voňavé lesy, hořící ohniště, smějící se hlasy, studenou vodu v potoce, žár slunce, smradlavé ponožky, připálený guláš, modrou oblohu, jemný deštík, hvězdnou oblohu, zvuk kytary…??? Aaaach já děsivě!!!
Už aby to bylo, jinak uhniju zaživa:)
Ta báseň je inspirující – a… nemůžu se dočkat.
Krásná báseń…fakt moc pěkná….
No…já jakožto bronch. astmatik…heh…jaksi rozkvetlé louky a tak dále nemusím, fóbie z hadů mi taky moc nepřidá….ale…tak docela se těším…na Jaro a LéTO a některé ty věci…pokud zase nebudu tam, kde bych být nechtěla :(… 😉
Já se na to…víc než těším…
vzpomínka na to,jak jeden idiot na prokletém lese neustále brnkal na kytaru..:D:D:D