Kocour a Lomiel – II. -Rozehraná partie 4/4

Naposledy se podíváme za Rufusem DeClayem a v příští kapitole se konečně zase vrátíme ke Kocourovi a Lomiel. V minulém díle upírobijec DeClay plánoval cestu do Prahy a tam se teď tedy vydává…

Simon DeClay našel svého strýce, jak sedí ve studené neogotické kapli a se skloněnou hlavou se tiše modlí. Oltář, který sem nechal dovézt jeho pradědeček z nějakého vypáleného starého kostela bůhvíkde ve Francii, byl ozářen mnoha svícemi a tvář Ukřižovaného v ní vypadala, jako posetá desítkami slz. Jsou to jen stíny, uklidnil se Simon, než vešel do kaple.

„Simone,“ starý muž se ani neobtěžoval zvednout hlavu. Dál měl zavřené oči a brada mu visela na prsa, takže při mluvení trochu chraptěl. „Jak se má náš přítel? Je připravený vyrazit na cestu?“

„Ano strýčku, dal jsem mu všechny léky podle vaší rady. Za tři hodiny zabere poslední dávka. O půl desáté nás vyzvedne Lévi a ti další dva a v jedenáct dvacet nám to letí z Lyonu. Všechno je sbalené, až na naše doklady a můj notebook.“

„Výborně, Simone, jsem rád, že se na tebe můžu spolehnout. A teď jdi.“

„Strýčku, je tu hrozná zima, neměl bys…“

„Řekl jsem, že máš jít.“

„Ale strýčku,“ Simon zkusil poslední zoufalý trik. „Neměl bys zkontrolovat, našeho, ehm, hosta?“

„Jistě, Simone, zkontroluju ho později. Teď běž.“

Simon DeClay se obrátil ke dveřím. Když vycházel z kaple, zdálo se mu, že slyší někoho vzdychnout. Doufal, že to nebyl strýc. Ale modlil se, aby to nebyl Ukřižovaný.

***

Letiště v Lyonu bylo ozářeno mnoha světly a všude se vlnily davy lidí, spěchajících do odletové haly nebo naopak k taxíku, který je odveze do hotelu nebo k rodině. Od té doby, co neřídí taxíkáři, ale automaty, už nezbývá kromě pouličních stánkářů nikdo, kdo by okrádal turisty, pousmál se pro sebe Simon, když mu Lévi otevřel dveře a on celé své tučné tělo dostal ven z auta.

„Tak honem, pospěš si Lévi, vem našeho hosta a pamatuj si, co všechno jsme si řekli,“ hartusil Rufus DeClay a o své vycházkové holi se stříbrným knoflíkem se belhal ke vchodu letiště. Bylo ještě notně před jedenáctou, ale pan DeClay měl rád dochvilnost.

Lévi otevřel dveře od auta. Na zadním sedadle posledního typu Rolls Royce, který byl věrnou kopií jednoho auta ze sedmdesátých let, ležel omámený upír, na němž by jen člověk znalý magie poznal, že je spoutaný. Stříbrné okovy na jeho zápěstí vypadaly jako každý tuctový náramek, jenom slaboulince zářily, ale kromě zabezpečení upíra před útěkem, o která se postarala hlavně sedativa, měla ještě jinou funkci. Pomocí malého ovladače v kapse saka mohl Simon ovládat upírovy pohyby a tak upír umrtvený léky do hlubokého bezvědomí, kráčel po betonovém parkovišti téměř normálně. Sada dvaadvaceti náramků a kroužků nedokázala jen jediné – udržet jeho víčka otevřená. Klobouk s krempou do čela, který přišel ve dvacátých letech dvacátého prvního století zase do módy a pořád se držel, však tento nedostatek dokázal vcelku dobře zakrýt.

Když Simon, Lévi, hlídající upíra před případným pádem, a jeho dva kumpáni, obtěžkáni zavazadly, došli až do odbavovací haly, nikdo si jich zvlášť nevšímal. Pozornost nebudil ani upír s trochu trhanými pohyby, ale úřednice za přepážkou zvedla překvapeně obočí a chystala se k otázce, protože jí bylo divné, že muž s kloboukem vůbec nemluví.

„To je můj syn Gilbert, madamme, jak ostatně stojí v jeho identifikační kartě,“ zachránil situaci Rufus DeClay. „Je nemocný, je po mozkové mrtvici. Ty dnešní nemoci si už holt nevybírají podle věku.“ Pokrčil stařec rameny a hodil na ni omluvný pohled – ten nejlepší, jakého jen byla jeho strohá, vznešená tvář aristokrata schopna.

Žena se chápavě usmála, otisk prstu ostatně souhlasil, a nechala celou skupinu projít kontrolou.

„Letadlo do Prahy odlétá za 15 minut. Prosíme cestující, aby se dostavili k bráně číslo 4. Opakuji, prosíme cestující do Prahy, aby se dostavili k bráně číslo 4.“

Než vstoupili do tubusu, vedoucímu na palubu letadla, chytil strýc Simona za paži tak náhle, že málem zapomněl na ovladač ve své kapse. Naštěstí situaci zachránil Lévi, který upíra podepřel a tak se zdálo, že se mu jen udělalo nevolno.

„Strýčku, co…“ vyjekl překvapený Simon.

„Brána číslo čtyři, víš co to znamená, Simone?“ vydechl přidušeně Rufus DeClay.

Simon si matně rozpomněl na tarotové karty a představil si zářícího muže na trůně, pod nímž bylo římskými číslicemi napsáno IV. „Císař? Strýčku, ty myslíš…“

„Ano, Simone, teď cestujeme na území Christiana Mortaira. Ten muž má svou zemi pevně v rukou, ale Mortairové nebudou sát naší rodině krev navěky. Ne, když je náš drahý předek s námi.“ Zrak mu zabloudil do nitra letadla, kde upír už seděl vedle Léviho a hlava mu padala na prsa jako po dlouhé a únavné cestě. „Císařova věž se bortí, Simone, a ani Pricezna Disků ani Královna Holí ji nemůže udržet vzpřímenou. Zkáza…“

„Pane DeClayi, obávám se, že budete muset zbytek rozhovoru dokončit v letadle. Za dvě minuty startujeme,“ letuška se zářivým úsměvem dostrkala oba muže do letadla a sotva se usadily na sedačkách, nekompromisně zabouchla dveře.

„Vážení cestující, nacházíte se na palubě letadla společnosti EuropeAir, v pravidelné lince z Lyonu do Prahy. Na letišti v Řičanech přistaneme za dvě hodiny a třicet minut. Zapněte si prosím vaše bezpečnostní pásy, budeme startovat.“

„Po půlnoci již budeme na území nepřítele,“ zašeptal Rufus DeClay a jeho oči sledovaly ubíhající ranvej, která zářila orientačními světly jako by byla posetá rubíny a diamanty. „Velekněz Pána musí Krále Nemrtvých porazit na jeho vlastní šachovnici.“ Spoutaný upír ze spánku tiše zasténal.