Tentokrát o něco dříve než minule další pokračování příběhu upírky, kočkodlaka a jejich přátel i nepřátel. A tento díl bude zejména o těch nepřátelích…aneb rodina DeClayů se představuje.
Pokoj ve starém domě byl stejně ošklivý a studený, jako nepohodlný. Stará ošoupaná křesla, která pamatovala snad ještě Napoleona, a zčernalé obrazy v oškrábaných zlatých rámech tvořily jen malou část starožitného haraburdí, které sem rodina DeClayů za staletí své existence natahala. Avšak i nejluxusnější sošky a nekrásnější gobelíny obral čas o poslední zbytky zašlé nádhery a tak všechno působilo stísněně a sklíčeně.
Simon ten dům nikdy neměl rád, dokonce ho bytostně nesnášel. Všechna ta stará schodiště a perské koberce s vychozenými cestičkami mu připomínala, jak dobře na tom kdysi byla jeho rodina…a jak nuzně je na tom teď. Procházel chodbami stařičkého sídla a pohledy zažloutlých očí ze starých portrétů jej provázely na každém kroku. Cítil v těch pohledech krom zatuchlosti a staroby ještě něco – pohrdání. On sám si byl moc dobře vědom toho, že svým předkům – upírobijcům sahá sotva po kotníky, a měl pocit, že ty obrazy to vědí taky. Proto si ho pořád prohlížely, jako by říkaly – Simone DeClayi, jestli ty máš zachránit rodinou čest, pak ji můžeme pohřbít rovnou.
„Simone DeClayi!“ hluboký, avšak stářím zastřený hlas se nesl potemnělými chodbami. „Simone, no tak, kde vězíš!“
Rufus DeClay, jakkoli směšně působil v domácích pantoflích a pruhovaném županu, byl vysoký a statný muž, kterého až stáří donutilo ohnout hřbet a svěsit bradu. Jinému nepříteli, a že jich bylo v celé Evropě a hlavně ve Francii dost, se to za celých pětasedmdesát let jeho života nepodařilo.
„Už běžím, strýčku!“ Simon si odfrkl, až mu mastné vlasy, vlnící se kolem nevzhledné otylé tváře, poodletěly vysoko nad čelo, aby pak padaly jeden po druhém zpět a zakryly vodnatým šedomodrým očím výhled…jako obvykle. Simon byl spíš malý, než velký a spíš obézní, než hubený, není divu, že se ve stínu velikánů s orlím nosem krčil jako ustrašené děcko. Jeho strýček, zámožný starý šlechtic a velký nepřítel nočních tvorů Rufus DeClay by si ho nikdy nevybral za svého učedníka, ale neměl na vybranou.
Sám děti neměl a jeho jedinému bratrovi se před smrtí při leteckém neštěstí povedlo zplodit jen toto mastnovlasé nedochůdče.Zatímco sám Rufus ženy nikdy nevyhledával a pilně se věnoval studiu magie a technik zabíjení upírů, jeho ošklivý synovec v něžném pohlaví vzbuzoval odjakživa odpor a na rozdíl od svého chytrého, ale líného otce, byl i přes svou nedovtipnost ochoten studovat celé noci podle strýcova přání. Neneslo to žádné velké výsledky, snad proto, že byl tak hloupý, snad proto, že mu chyběla bojovnost DeClayů. Ale i tak byl věrným nohsledem svého strýčka, i přes to, že starý pán za těch dvacet let, co u něj Simon bydlel, sešel na těle i na duchu mnohem více, než si byl ochoten připustit.
„Simone, pojď sem, rád bych ti něco ukázal,“ Rufus seděl v knihovně a na stole měl rozložené tarotové karty. Simon si přisedl ke stolku na vybledlé křeslo neurčité barvy a se zájmem sledoval strýce jak přejíždí bledým kostnatým prstem nad vějířem karet.
Když obrátil poslední z pětice karet, zamračil se a vráska nad jeho DeClayovským orlím nosem se prohloubila ne ve strouhu, ale spíš v říční koryto. Simon pohlédl na karty.
„Princezna Disků, Velekněz, Královna Holí, Desítka Mečů – Zkáza a Císař? Co to má znamenat strýčku?“
Rufus DeClay neodpovídal a když už si Simon začínal myslet, že jeho otázku přeslechl, promluvil stařec nepřítomným hlasem. „Ona počne již brzy, mnohem dříve, než jsem čekal. Nejsem však ve hře sám, ne, je tu ještě ten upír s prorockými sny, ale co ta královna? Kdo nám to ještě stojí na šachovnici? Kdo přinese zkázu svému rodu? Pro koho z figur král zahodí svoji korunu?“
„Strýčku? Děje se něco?“ Stařec zase na delší dobu upřel oči do prázdna a nejevil jedinou známku toho, že by svého synovce vnímal. Simon se zvedl a zamířil ke dveřím. Pomalu dostával hlad a chtěl si jít do kuchyně připravit něco k večeři. Za okny se už smrákalo a vál nezvykle studený vítr, na to že byli na jihu Francie uprostřed srpna.
„Simone, počkej,“ strýc se rozkašlal. Simon na svou tělnatost mrštně přiskočil a podal mu ze šuplíku sprej. Stařec chvíli bojoval s uzávěrem a pak si stříkl do krku dávku aerosolu. Úleva přišla hned, ale Rufus stejně ještě chvíli ztěžka oddechoval.
„Strýčku,“ začal Simon opatrně. „Měl bys jít na tu transplantaci, znám jednoho doktora na klinice v Lyonu, mohl bych…“
„Ne,“ zahřímal stařec. „Už stokrát jsem ti říkal, že nechci ve svém těle cizí plíce!“
„Ale strýčku, mohou ti vypěstovat tvoje, z tvých buněk…“
Rufus DeClay opět nenechal svého synovce domluvit: „Ne, ty mladý pošetilý blázne! Ty lékařské hříčky už nejsou pro mě. Jsem starý a kolik času mi Bůh vyměřil, tolik ho tady taky strávím. Nebudu si svůj mizerný život prodlužovat doktorskými triky. Musím sice ještě dokončit mnoho věcí, ale když už jsem skoro u cíle, ani náš Pán nemůže být tak krutý, aby mne nenechal mou práci dokončit. Ne teď, když už skoro začal mluvit!“
Simon strýce nikdy příliš nemiloval, cítil k němu spíše něco jako směsici strachu a obdivu, ale bylo mu líto, když viděl jak se z kdysi vitálního muže stává jen třesoucí se hromada šlach a kostí, pokrytá vrásčitou, jako vosk žlutou kůží. Jak se bouřkově šedé oči zatahují povlakem staroby a jak je jejich majitel stále častěji upírá do prázdna, přičemž téměř neslyšným šepotem rozmlouvá z Bohem…a z kdovíkým ještě. „A přitom stále odmítá jakoukoli lékařskou péči, kromě nejnutnějších léků. Zatvrzelý starý kmet!“ pomyslel si Simon.
„Půjdu udělat něco k jídlu strýčku, nemáš hlad?“ změnil Simon téma, přestože se mu zdálo, že se na něj jeden z předků v rámu mezi vysokými francouzkými okny, dívá obzvlášť nevraživě.
Rufus DeClay na synovce upřel jeden ze svých napůl příčetných, napůl zamyšlených pohledů a pak se zahleděl na vinici, nad kterou se pomalu stahovala bouřková mračna. „Ne děkuji, Simone. Nemám na jídlo ani pomyšlení,“ pronesl napůl k sobě, napůl k Simonovi, sklíčeně stojícímu uprostřed obrovského pokoje. „Jen běž, já budu mít ještě dnes večer nějakou práci tady. A rozsviť, prosím tě, venku se zatahuje.“ Dodal, když už se Simon otočil k odchodu.
Když kroky sádelnatého mužíka dozněly v chodbě a jen zdálky se ozýval cinkot nádobí a vrnění mikrovlnné trouby, starý muž pomalu vstal a přešel k oknu. Díval se na vinice, které se koupaly v modravé záři blesků a tiše si prozpěvoval nějakou starou francouzskou lidovku. Ne, jedenadvacáté století není pro mě, já se měl zrodit v jiných časech, pomyslel si, zatímco bouře zkrápěla krajinu deštěm a keře vinné révy, obtěžkané už téměř zralými plody, se ohýbaly ve větru.
Po hodné chvíli se stařec odvrátil od okna a posadil se ke stolku. Než vytáhl z kapsy ošoupaný růženec a začal potichu odříkávat motlitby, otočil vrchní kartu balíčku. Zubaté vrcholky Věže se na ní zapichovaly do hořících mraků. „Zbořit starý svět a postavit nový,“ pomyslel si Rufus DeClay a zahleděl se opět do temně šedých mračen nad vinicemi. „Ale proč mám tento úkol na bedrech zrovna já, Otče náš, jenž jsi na nebesích…?“
Pěkné, moc pěkné 😉
Popravdě už se mi ale stýská po kočkodlakovi a Lomiel 😉 🙂
Ale zase je pěkné, že to bereš ze všech stran… i když jsem se trochu zamotala…ale myslím, že se v tom zase zorientuju 😉
Jinak Simon je mi nevím proč nepříjemný…ale co víme, co si připravíš jako jeho úlohu v příběhu 😉