Tento týden se nesl ve znamení jediného slova – „Manowar“. Čekaly mě hned tři koncerty v řadě a i když jsem se bohužel nakonec podívala jen na dva, pořád se mi klepou kolena, když si na ně vzpomenu. Možná se mi teď mnozí z vás smějí a jiní dokonce opovržlivě krčí nos, ale já si prostě nemůžu pomoct – tahle kapela pro mě už přes deset let znamená strašně moc a téměř na každou píseň mám silné vzpomínky, na ruce mám vykérovaný jejich text a každé setkání se členy Manowarů mám nesmazatelně zapsané v paměti. Po tomhle týdnu je miluju ještě víc a jestli se to někomu nelíbí, tak je „poser“ a měl by urychleně „leave the hall“.První koncert se konal v úterý v Pardubicích. Architektura a atmosféra města na mě skutečně nezapůsobily, o to lepší ale byl zážitek hudební. Začněme však od začátku – tedy asi od čtyř hodin odpoledne, kdy jsem dorazila ke sportovní hale, abychom s bandou kamarádů čekali před vchodem a mohli dovnitř vtrhnout jako první a obsadit první linii hned pod pódiem. Díky tomu, že pořadatelé evidentně prdí na novináře, jsem čekala na svůj lístek ještě půl hodiny po otevření haly, ale naštěstí mám spolehlivou Lizzie a ta mi podržela místo, takže jsme se obě nakonec opíraly o plotek na pravé straně pódia (kde obvykle hrává kytarista Karl Logan a ani tento koncert nebyl výjimkou).
Uvnitř na frontových pozicích jsme stanuli (nejen my dvě ženy, ale i další kamarádi mužského pohlaví) už kolem sedmé a ta hodina čekání do začátku koncertu se zdála být nekonečnou. Zvučení, naštvané pohledy sekuriťáků, tlačenice…a pak najednou z ničeho nic zhasla světla, jen pár minut po osmé a halou se rozezněly první tóny. Ničím jiným, než skladbou „Manowar“ asi ani chlapi začít nemohli a tím nás okamžitě vrhli do euforie. Ruce nahoru, křik, řev, mnohohlasý zpěv.
Další dvě hodiny mám jako v mlze. Jedna vypalovačka následovala druhou, Erik zpíval tak vysoko, jak to umí jen on, Joey trápil basu, Karl zadumaně hladil prsty svoji kytaru a Donnie bušil do bubnů tak zběsile, jako by ho občas posedl duch Scotta Columbuse.
Nejvíce si vybavuju samozřejmě starší skladby, které miluju – u „Mountains“ málem tekly i slzičky, skvělé a našláplé „Hail and Kill“ u kterého jsem si málem vyřvala hlasivky, „Kings of Metal“, „Fighting the World“. Ale i nové skladby, které jsem neměla naposlouchané, mě správně nakoply a od koncertu si je doma pouštím pořád dokola – hlavně famózní „ElGringo“ nebo nová vyřvávačka pro fanoušky „Manowarriors“.
Celou dobu jsme s Liz udržovali oční kontakt s Erikem a protože ona má mezi prsama vytetovaný znak kapely, „Sign of the Hammer“, netrvalo dlouho a musela ho chlapcům předvést. To naprosto zaujalo jejich pozornost a tak byly na naší straně pódia stále častěji. Liz mávala lihovkou a chtěla donutit Erika, aby seskočil a podepsal se, což ale nebylo možné a tak jí aspoň hodil ručník, do kterého si předtím otřel zpocený obličej – tomu říkám fetišistický artefakt, dámy!:))
Blížil se závěr koncertu, Manowar zmizeli s pódia, aby použili nejstarší umělecký trik na světě a donutili nás si je zavolat zpět. Přiběhli za tónů „Warriors of the World“ a zvedli obří vlnu euforie, která se zdála být nekonečná. Pak přišel Joeyho rituál trhání strun a když jedna přistála v dlaních Liz, kam ji schválně poslal, málem jsme se obě zbláznily štěstím. Když vám vaše metalové modly celý koncert posílají vzdušné polibky a mrkají na vás, je to…ne, kdo to nezažil, nepochopí. A když máte v ruce strunu baskytarového boha? To už se teprve nedá vyjádřit slovy. U závěrečného „The Crown and the Ring“ jsme málem umřely blahem.
Ale to ještě nebylo všechno. Hned po koncertě jsme se chtěly rozeběhnout za halu a potkat se s Manowary osobně. To se ale u plotu objevil snědý týpek, který se představil jako Manuel, tour manager kapely. Věnoval Liz trsátko, které jí posílá Joey, a požádal ji o telefonní číslo, prý taktéž pro něj. Závistí jsem popravdě málem zezelenala, ale ta během minuty pominula a radovaly jsme se jako blázni obě.
Za halou jsme pak získaly podpisy na prsa ode všech (krom Karla, který jak je jeho zvykem, odklusal do tour busu a nerozhlížel se napravo, nalevo). Donnie celý zářil štěstím a Joey nám všem podal ruku, ženské objal a políbil na obě tváře a my všichni, chlapi, holky, odcházeli s šíleným úsměvem na tváři a srdce nám hopsalo až v krku.
Joey de Maio – proslov na koncertě v Pardubicích
Joey má na většině koncertů proslovy, to je jeho obvyklá libůstka, ale na tomhle turné se naučil své proslovy v češtině! Nezní to sice nic moc a občas jsme řvali prostě proto, že mluví a ne proto, že bychom mu rozuměli, ale jako český fanoušek to strašně oceňuju a moc mě to potěšilo.
Teď se ale přesuňme do Prahy – no, nedoporučuju vám se tam přesouvat jako já s Liz. Po koncertě jsme strávily večer v nonstopu a první spojem, který jen až o půl třetí ráno, jsme jely do Prahy, kde jsme s nepochopitelných důvodů (obě střízlivé) zabloudily a jely tramvají na opačnou stranu, ale nakonec jsme se našly a dorazily živé a zdravé ke kamarádce, u které jsme přespávaly.
Opravdové ráno jsme tak měly až po poledni, kdy jsme stihly jen dojet do centra, dát si oběd a ve tři už jsme stepovaly s kamarádkami před halou na výstavišti, kde nás čekala další porce „true metalu“. Dobře, že jsme tam byly tak brzo, protože narozdíl od Pardubic se tam už kolem páté objevil početný dav, který s každou další půlhodinou rostl. My naštěstí měly místa skoro vpředu a tak když se kolem půl sedmé otevřela vrata haly, proběhlo to stejně jako v Pardubicích – já si počkala na lístek a Liz s Viv a Nohou mi držely místo pěkně vpředu a tentokrát vážení přímo vprostřed pódia, kde jsme se těšily tomu nejlepšímu výhledu.
Co už nás ale tolik netešilo byla banda ožralých polských fanoušků, kteří si dali za cíl všem kolem sebe koncert znechutit a začali se rvát o místa vpředu. Liz se je povedlo pěkně zpacifikovat, ale nestačilo to a tak se vprůběhu koncertu o pár míst od nás stejně probojovali vpřed a díky nim jsme byli namačkaní jako sardinky. Násilí a nadávky podle mě na koncerty nepatří – tam si to lidi jezdí užít, zapařit si a pobavit se a ne se rvát. Ani se nedivím, že do Polska Manowar už dvacet let nepřijeli – dobře jim tak, když se neumí chovat!
Ale dost vztekání – byť mi ti hegeši na chvíli koncert zkazili, asi při třetí písni se mi povedlo je neřešit a pak přišel náš epický plán a s ním nejen spousta místa, ale i téměř stoprocentní pozornost kapely jen pro nás tři ženy v první řadě. Jak se nám to povedlo? Inu, nejprve jsme začaly pařit jen v podprsenkách a už tak Joeymu a Erikovi (Donnie, bicák, byl moc vzadu a Karl si hledí jen své kytary) málem vypadly oči z důlků.
Pak přišel čas na Joeyho projev, opět v češtině, a tentokrát jej zahájil frází „doprý den, kosy fen“. A my ho pochopitelně poslechly – načasování bylo skvělé. Joey zapomněl slova a jen na nás koukal a pak zběsile začal mávat na kameramana a řvát „Doprdele, camera here, camera here!“.
Zbytek koncertu jsme měly Manowary skoro jen pro sebe, byli samý posunek, úsměv, mrknutí, gesto. Pařily jsme všechny jako o život, zpívaly každou písničku a byly jako v Jiříkově vidění. Takovou euforii a štěstí jsme strašně dlouho nezažila, bylo to jak v jiném světě, jen hudba a já a pot a pohledy čtyř nejdokonalejších chlapů na světě. Co na tom, že by jeden jako druhý mohli být mí dědečkové! Ta hudba, ta atmosféra, bohové, na tohle nikdy v životě nezapomenu!
Po koncertě za námi jako za starými známými přišel Manuel a sliboval, že se ozve a zakalíme. Ozval se bohužel až další den, kdy jsme nebyli v Praze, ale co už, ve Zlíně to Liz vynahradil (kde jsem bohužel nebyla, nemoci by měli zakázat:((( ).
Každopádně jsme zase utíkaly dozadu, kde jsme ale po hodině čekání zastihly jen Joeyho. Podepsal mi plakát, který jsem v hale uzmula a teď mi visí na zdi (krása, nádhera, to byste museli vidět!). A byl z nás jako opařený, objímal nás a pusinkoval na škraně, že jsme se mu strašně líbily a nemůže se na nás ani podívat, jak je nadržený. Ego mi vylezlo až ke stropu, to vám povím:)
Cesta zpátky, úsměvy od ucha k uchu, to všechno už je nepodstatné. Ani to, že jsem onemocněla a nemohla jsem jet na zlínský koncert (resp. mohla, ale vůbec bych si ho neužila).
Podstatné je, ŽE JSEM TAM BYLA! A že to bylo tak dokonalé, úžasné a skvělé, že na to nikdy nezapomenu. Nikdy do smrti smrťoucí a už teď se nemůžu dočkat dalších koncertů!
Ať si říká kdo chce, co chce, Manowar jsou dokonalí. Už třicet let hrají totéž, takže se na ně ve světě, kde se všichni neustále hloupě snaží inovovat, můžete spolehnout. Jsou pořád nabití energií a své fanoušky milují víc, než cokoli na světě. A jejich fanoušci milují je. Borci, čím dřív vás zase uvidím tím líp. Bylo to super. Díky!
PS: A teď ještě napsat méně slintací a více střízlivou reportáž do Sparku, muhehe:)
Ach, jak moc dobře ti rozumím! 🙂 Cítila jsem s podobně letos na MoRu 🙂
"Dobrý den kosy fen" mě naprosto rozsekalo.xDDD
aspoň že jsem se dobře u tohoto článku zasmál 🙂 ) )
"Doprdele, camera here, camera here!" 😀 😀 😀
Akorát nám to ti talenti smazali z facefucku, asi to někomu přišlo nevhodné, ukazovat kozy na starouše z Manowaru xD
Každopádně, áááách, klidně bych jela znova, klidně bych celej zbytek života trávila tím, že bych jezdila za něma po světě a ukazovala kozy 😀 howg 😀
Byli úžasní 🙂