Práce jako každá jiná

Aby Finn nezaostával v tvůrčí činnosti za svojí krásnou a velice nadanou přítelkyní, rozhodl se zde publikovat ukázku jedné ze svých povídek, kterou nedávno napsal. Jsem zvědavý na vaše názor popřípadě kritiku, protože mám v plánu se s touto povídkou zúčastnit soutěže o Železnou rukavici Lorda Trollslayera (a proto tu není celá). Tak ať se vám líbí;)

Běžím. Musím asi vypadat hodně dobře když běhám, protože se za mnou otáčí všichni kolem.

Nebo to může být tím, že o nějakých pár metrů za mnou běží upocený zavalitý kupčík sípající námahou a za všech sil řve svou nakřáplou fistulí „zloděěěěěěěěj!“.

Ošklivé, není-liž pravda. Nejsem žádný zloděj, jen jsem pro pohodlí cestování potřeboval koně a ten, kterého jsem si vypůjčil patřil zrovna tomuhle kupčíkovi. Kdo mohl tušit, že cílovým městem toho mužíka je právě to, kam jsem měl namířeno já, co hůř, koho by napadlo, že je tento uječený eunuch pokrevně spřízněn se samotným starostou tohoto města. Ten, jak mu to rodinná čest praví nelenil a dal na pomoc svému uječenému příbuznému celou kohortu gardistů, kteří sice vypadali na první pohled tupě, ale byli to ostří hoši, verbovaní z těch nejzaplivanějších putyk v kraji.

To, že se za mnou všichni otáčeli by mi v jiné situaci dělalo větší radost, kdyby ovšem tím neukazovali směr všem mým pronásledovatelům. Nebyl asi nejlepší nápad prodávat toho koně na městském trhu, ale nenapadlo mě, že toho kupce tady dobře znají, náhoda tomu dala, že jsem se napotvoru postavil zrovna na jeho předrezervované místo a vedleprodávající handlíř měl ostré oči.

Slyšel jsem, že se zde za krádež sekají ruce, jak barbarské, třebas takhle ve Virgundu by vás jenom vypráskali z města. Virgund, zlatý Virgund, město tisíce lákadel. Od tamní palírny, přes hraběcí pokladnu, až po skvostná a ke všemu svolná děvčata, libující si v dobrodruzích. Byla by radost vyrůstat tam. Ovšem jen v případě že vaším domovem není sirotčinec s úchylným starým mnichem Jaxanem jako ředitelem. Nebylo tedy nikomu divné, že tomuto muži, libujícímu si v mladých chlapcích jeden z jeho andílků večer v kanceláři podřízl krk nožem na dopisy. Před šibenicí mě tehdy zachránil starý pán Míla Řezáč, který mě vykoupil za těžké prachy přímo na popravišti, prý abych se měl možnost polepšit a chodit do školy. To že je představený cechu vrahů mi připadlo vcelku přirozené, čemu se divit, když se jmenuje Krvomil Řezáč. Tak jsem získal nový domov a byl šťastný, i když po některých lekcích „našeho Řemesla“ jsem si přál být zpátky v sirotčinci, neměl jsem se špatně. Taťka Míla- jak jsem mu směl říkat jenom já, na mně byl hodně pyšný, když jsem před rokem složil vrcholnou zkoušku. Byl tak pyšný, že ten večer prorval hospodskému hlavu kamennou zdí, jen abychom mohli pít až do rána. Věděl jak mě potěšit. Jak jsem říkal, nejsem žádný zloděj, ani pouhý vrah, nic takového, vystudoval jsem školu ticha, kde jsem se naučil Řemeslu (jak se v branži říká zabití člověka na 148 způsobů a z toho 65 tak, že si většinou nevšimne, že vůbec zemřel). Ne, nejsem vrah, jsem umělec, distributor smrti, pracující pouze za mírně přemrštěné ceny. Mou první fuškou bylo pozabíjet bez jediného hlasitějšího zvuku členy setkání smetanového bratrstva MNPBKBMVBPBZ (mlékaři na podporu bio krav a bio mléka vzešlého z bio pastvin bio země), použil jsem speciálně vyrobené laxativum, které jsem jim ve chvíli nepozornosti (připravovali teroristický útok na nebiozemědělce) převlečen za pucfleka přimíchal do mléčných koktejlů. Účinek byl okamžitý, toto laxativum účinkuje stejně jako všechna běžná, která seženete u kořenářky, pouze s tím rozdílem, že vám nevyprázdní pouze střeva od přebytečného obsahu, ale i celý trup od přebytečných (všech) orgánů. Byla to „špinavá práce“, ale byl jsem na sebe pyšný. Taťka byl taky a proto mi svěřil mnohem těžší prácičku. Měl jsem dojet do města jménem Brasco a zabít tamního alchymistu, nevěděl jsem proč, ale na to se správný profík nikdy neptá. Takže jsem nakonec dorazil do města na svém „zapůjčeném“ koni a nyní právě absolvuji lehký sprint přes překážky s bandou hromotluků za zády.

Míla vždycky říkal: „Každá myš, když je bez naděje a zahnaná do kouta mění se v kočku, taková jsou pravidla světa.“

Nastal čas pro změnu rolí, vytáhl jsem svou kosu (speciálně upravenou pro mé účely), skočil, odrazil se ode zdi naproti a ladným pohybem zbavil zbytečné a velice zarostlé hlavy nejbližšího gardistu.

…