Z archivu zaprášeného pískem časů, které dávno zmizely v nenávratnu, vytáhl jsem další báseň pro potěchu všech poetických duší. Ať se líbí… F.
Jsi žárem, který ve mně plane,
jsi múzou co hrdě svým dotekem
rozřízla šeď světa
a z příšer dělá
domácí mazlíčky
jen proto, abychom se
mohli vznášet.
Vznášet se, tančit,
nechat se unášet bouří
emocí, jež mnou
otřískaly o skály stereotypu.
Ano, hovořím k Tobě,
šelmo spoutaná
panelovou periferií
kameno-kovového světa dnešních dní!
Zpřetrhej řetězy své fantazie!
Zapomeň na lidi a prkennost
obměňovaných konvencí!
Splň si svá nejtajnější přání…
Vím, že smím,
že ty mi to dovolíš
spočinout hlavou na tvém klíně,
líbat tě a hladit
až do úplného vyhlazení.
Víš, že smíš,
že já ti vše dovolím
neb pro mne na světě
krom Tebe
žádné jiné není…
awesome
A to není vůbec špatné.
něco takového může napsat jen zamilovaný člověk 🙂
je to krásné.
¨PS: finnistře, piš na svůj blog, kdo se tu v tom má vyznat? 😀
Ano, ano…zamilovaný a navíc talentovaný člověk… úžasná kombinace… je to krásné 🙂