Už je to nějaký čas, co jsem nechala ležet ladem seriál článků neoficiálně nazvaný Putování za mýtickými tvory. Podívali jsme se v něm nejen do bájí, ale i do fantastických příběhů a probrali bájné tvory od elfů a víl až po draky (více viz odkazovník na konci tohoto článku).
Zdaleka jsme se ale nevrhli na všechny bájné bytosti, jejichž příběhy a osudy jsem vás chtěla provést a myslím, že nastal čas to napravit. Dnes tedy přišly na řadu upíři, propírané to bytosti zejména díky mánii vyvolané knihami Stephanie Mayerové, zfilmovanými do teenagerovsky přijatelné podoby. Ale zářící „Éďa Culík“ bude jen jedním z mnoha desítek upírů, jimž se podíváme na špičák. Protože upírskými legendami se světová mytologie jen hemží a zdaleka ne každý upír svítí na sluníčku nebo utíká před krucifixem.
Upíři v mytologii
Slovo upír máme na svědomí my – a myslím tím Slovany. Podle všeho etymologicky vychází ze starých slovanských jazyků a z nejvyšší pravděpodobností ovlivnilo i anglické slovo „vampire“. Slovanské báje jsou také nejvíce plné upírů a tradiční upírská podoba se vykrystalizovala právě z nich.
Než se ale podíváme na evropské vampirické mýty, obletíme svět a zjistíme, že víra v upíry (resp. upírům podobné bytosti) je rozšířená snad ve všech krajinách.
První zmínky o upírech nalezneme už v Persii, kde byly vyobrazeny bytosti sající krev z hrdel na keramických nádobách. V Babylonii a Asýrii byl rozšířen mýtus o Lilitu, démonce, živící se krví novorozeňat. V řecké a římské mytologii nalezneme různé druhy démonů, kteří se živili lidskou krví – ať už v podobě krásné Empusy, oblbující mladé muže a sající jejich krev, nebo ošklivých strig, které si pochutnávaly zejména na krvi dětí.
V Africe existují báje o démonech a zlých duších, pijících krev lidí a zvířat. Rozšířenější víru v noční upíří běsy přineslo až náboženství amerických černých přistěhovalců – voodoo, vycházející z tradičních afrických náboženství.
Americké legendy o upírech najdeme kupříkladu u Aztéků. Příšera Cihuateteo s lebkou místo tváře se zrodí tehdy, když dítě zemře při porodu, a následně se živí lovem dětí a při obcování se smrtelníky jim krade duši a nechává je zešílet. Proti ní a dalším démonům může pomoci jen snítka aloe vera položená na prahu.
V Asii je víra ve vampyrické bytosti ještě rozšířenější. Vždyť indická bohyně Kálí je se svými krvavými obětmi představě upíra velice podobná a někteří badatelé ji ztotožňují z Adamovou první démonickou ženou Lilith, která prý byla úplně první upírkou na světě. V indické mytologii se pak objevují i další vampyrické přízraky – například Brahmarak Shasa, nestvůra se střevy omotanými kolem hlavy, která při sobě nosí lebku, z níž pije krev. Na Filipínách pak věří v Mandurugo. Ta je přes den krásnou ženou, ale v noci jí nrůstá odporný dlouhý hadí jazyk, jímž pije krev spícím obětem. Podobnou filipínskou bestií je manananggal, starší, ale krásná žena s dlouhým jazykem, která létá nocí na netopýřích křídlech a saje plody z břich těhotných žen. V Malajsii straší těhulky podobnou zrůdou – ta ale na noční lovy vysílá jen hlavu a zabránit se jí v jejích choutkách dá pomocí bodláku, přes který nemůže do domu projít (podobná obrana se využívala i v našich krajích – zde ale předkové používali trnitou růži). Číňané mají taky své upíry, jenž nazývají Jiang Shi. Ti vznikají, když se duše nedokáže oddělit od mrtvého těla, které následně oživí a pak kráčí nocí a saje z lidí jejich životní sílu (ki).
Ve všech mytologiích najdeme jeden spojující prvek – a to, že upír vzniká tehdy, kdy člověk zemře nějak nepřirozeně nebo se nepovede pohřební rituál. Naštvaná duše se pak stává démonem, který saje životní sílu v podobě krve, aby mohl pokračovat ve své nepřirozené existenci.
Této teorie se povětšinou drží i naše evropské báje, ve kterých je víra v upíry zakořeněna asi nejsilněji. Staří Germáni a Slované věřili, že upírem se stane člověk, který zemřel nečistým způsobem – sebevrah, popravený zločinec či oběť čaroděje, zabitá černou magií. Později z příchodem křesťanství se k tomu přidali lidé, pohřbení nesprávným způsobem, buďto již zmínění sebevrazi, pohřbívaní do nevysvěcené půdy za hřbitovní zdí, nepokřtěné děti, případně čarodějnice a jejich děti. Na Balkáně se mohl upírem stát dokonce i živý člověk s určitými předpoklady – třeba dítě, narozené již se zuby nebo nějak tělesně znetvořený či poznamenaný člověk. Někdy k proměně v upíra stačilo i prokletí.
Podobně, jako se v různých dobách, kulturách a mýtech lišily okolnosti vzniku upíra, lišily se i jeho vlastnosti. Obecně se ale dá říci, že se vyskytují dva druhy upírů. Prvním byla noční můra (odtud český výraz morous, používaný dříve pro označení upíra), tedy energetický upír, který neměl hmotné tělo. Takový upír v noci přilétal ke své oběti a postupně z ní odsával životní sílu tak dlouho, dokud oběť nezemřela. Z neznámého důvodu byly pro můry nejoblíbenější obětí těhotné ženy (viz podobnost se světovými bájemi), kromě nich vyhledávaly zejména děti a mladé muže. Druhou podobou byl upír ve smyslu oživlé mrtvoly, vstávající z hrobu. I ten navštěvoval své oběti zejména v noci a životní sílu jim odsával fyzicky – zaťal dlouhé zuby do hrdla a chlemtal krev. Podle některých pověstí se živil krví výhradně lidskou, podle jiných se spokojil i s domácími zvířaty, která po jeho návštěvě začala trpět nemocemi a umírala.
Jak upíři vypadali je ovšem těžké říci (věnujeme se teď už jen oživlým mrtvým, přízraky na sebe podle všeho mohou vzít podobu jakou chtějí). Zase platí, že co kraj, to jiný upíří mrav – a tak máme na výběr hned z několika možností. Odporné, páchnoucí oživlé mrtvoly, nasáklé krví jako klíšťata by se asi dnešním teenagerkám moc nelíbily. Za vděk by asi nevzaly ani stvořením bez nosu s rudýma očima a kovovými zuby. Pánové by si asi smlsli více, upírky-ženy byly považovány za krasavice téměř ve všech bájích a jejich havraní vlasy, bílá pleť a rudé rty okouzlovaly muže mladé i staré. Aspoň do chvíle, než jim prokously hrdlo…
Někde se zase věřilo, že upír vypadá stejně, jako za svého života, ba dokonce, že krvesajové mohou běžně chodit mezi námi a kromě toho, že se musí jednou za rok uložit do hrobu a místo steaku se živí lidskou krví, byste je nepoznali.
Na to, jak se upíra zbavit, také existoval v lidových tradicích bezpočet způsobů. Nejúčinnějším způsobem bylo obvykle nalezení hrobu dotyčného a dodatečné setnutí hlavy, probodnutí srdce nebo rovnou jeho vyřezání a spálení. Dalšími praktikami bylo spálení mrtvoly, zasypání úst hlínou a kamením, otočení mrtvoly břichem dolů (aby nenašla cestu ven z hrobu), svázání rukou nebo zavalení celého hrobu kameny – o používanosti těchto praktik svědčí množství dnes objevených hrobů (viz např. tento článek). Pokud hrob nebyl k mání, dalo se proti upírům bránit dalšími rozličnými způsoby – pomáhaly plané růže, česnek, stříbrné amulety nebo náboženské symboly (svěcená voda, kříž…), protože se věřilo, že upír je stvoření ďáblovo. Někde byli lidé přesvědčeni o tom, že upír nemůže přejít tekoucí vodu nebo nemůže vejít do domu, kam nebyl pozván.
Upíři ve fantasy
Asi každé malé dítě ví, že prvním upířím románem byl Dracula od Brama Stokera. Proti všem zaběhlým tradicím se ale tento irský spisovatel patrně neinspiroval ve skutečné historické postavě, Vladu III. Draculovi a tak je tento vlašský kníže, známý zálibou v napichování lidí na kůly, už sto let obviňován z upírství podle všeho neprávem. Přesto Stoker se svou knihou vstoupil do dějin a odstartoval obrovskou upíří mánii, která zejména v posledním desetiletí nemá obdoby.
Přesto upíří literatuře chvíli trvalo, než se dostala tam, kde je dnes. Od Stokerových dob až do devadesátých let minulého století byli upíři ve fantastické literatuře zejména na straně zla – a byli nemilosrdně vybíjeni ztepilými hrdiny, kteří zachraňovali ještě ztepilejší děvy z jejich nenasytných spárů. Inu braková literatura jak se patří. Ve kterém díle se poprvé objevil upír jako hlavní (a de facto i kladný hrdina) je těžké posoudit – pro zájemce doporučuji jedno z nedávných čísel časopisu Pevnost, kde byl této problematice věnován dosti obsáhlý článek.
Kniha, o níž vím já a která bezpochyby byla jednou z prvních, jež představuje upíry v trochu jiném světle, pochází z pera spisovatelky Ann Riceové. Její Interwiev s upírem patří k naprosté klasice žánru a vylíčení upíra jako charismatického krasavce, který je zároveň krutý a přesto zůstává alespoň zčásti člověkem, se stalo základem pro mnoho dalších děl. Za všechny zaleťme do českých vod, kde má upíří literaturu obrovskou popularitu a množství kvalitních autorů, jimiž je například Jenny Nowak a její sága o Draculově životě, jaký mohl být, kdyby tento dávný válečník byl vskutku upírem (více tady). O upírech poutavě píše i Petra Neomillnerová, jejíž Tina Salo běhá po Praze se zbraněmi a krev saje pokud možno z plastových sáčků nebo z krků nadržených milenců, které nezabíjí. Jiří Kulhánek pak ztvárnil naprosto ojedinělou podobu upírů ve svém dvojdílném románu Noční klub.
Okrajově se s upíry můžeme setkat i v románech, zaměřených na úplně jiná témata – jako je například Sága o Zaklínači od Andrzeje Sapkowského, kde upír Regis nakonec není bestií určenou k zabití nebo Noční, resp. Denní hlídka od Sergeje Lukjaněnka, kde se upíři a jiná havěť potulují ulicemi Moskvy.
Hlavními protagonisty se pak upíři stávají v knihách nejrůznějších žánrů. Kniha Upíří chutě ruského autora Andreje Beljanina hlavně pobaví, napínavé knihy Darrena Shana zase zaujmou asi spíš mladší čtenáře. Na trhu je pak bezpočet dalších publikací, zejména romantického žánru jako je Sága Stmívání od Stephanie Mayerové, Škola noci od P.C. Castové a Kristin Castové nebo i detektivky jako je série Krevní pouta od Tanyi Huff. Kromě Upířích chutí jsem ale žádnou knihu, zmiňovanou v posledním odstavci nečetla, proto je nemohu ani nijak zrecenzovat a je jen na čtenáři, jestli po nějaké sáhne.
Knih o upírech je dnes jako hub po dešti a není divu, že co kniha, to jiná představa, jak se vampyrismus projevuje a jak se typický upír chová, jak vypadá a co je v jeho silách. Většina autorů popisuje upíry jako krásnější, odolnější, silnější a vnímavější bytosti, než jsme my lidé, často jsou nadaní dlouhověkostí či nesmrtelností a magickou mocí nebo nadpřirozenými schopnostmi (telekineze, telepatie, nezranitelnost). Dále se už však většina spisovatelů neshodne – romantičtější, povětšinou autorky, nechávají upíry pít jen zvířecí krev a chovat se jako normální smrtelníky, kteří dokonce touží po navazování vztahů s lidmi (Meyerová). Jindy jsou upíři vylíčeni jako opravdové bestie, které vraždí často jen pro zábavu a opájejí se svou mocí (Riceová). Někde upíři nesmí vůbec na světlo, které by je zabilo (Neomillnerová), jindy světlo snesou, ale vyčerpává je a oslabuje (Nowak), další na světlo můžou, aniž by jím byli nějak omezeni (Kulhánek) a nejnověji se objevili i upíři, co na slunci září jako vánoční ozdoba (Meyerová).
Dá se tedy říci, že co autor, to jiná představa, stejně jako tomu bylo u pověstí a bájí. Jedno je však jisté – upír je natolik záhadami, dohady a romantickými představami opředená bytost, že pokud nějací existují, teď se musí za břicho popadat, co jsme si o nich za staletí všechno navymýšleli. Protože jestli kdy tato noční stvoření chodila po naší zemi a živila se životní silou smrtelníků, my nemáme šajn, jak mohli vypadat a jací vlastně byli.
S psaním článku mi pomohli:
Další články o bájných bytostech:
Další články na téma upíři:
Proměna (povídka)
Co "Sen Ockerewee" (Fevre Dream)? Ten byl vydán 1983, to určitě nejsou devadesátá léta…
no a jaká jsou to teda léta? 😀
Osmdesátá 😛 Počítáme-li i s možností, že psal dlouho a měl problémy s vydáváním, mohou to být i sedmdesátá 😛
Děkuju Lumí, konečně normální ahlavně zajímavý článek na toto téma a žádné pětivěté výplody třináctiletých zmanipulovaných Twilightem a módou. Gratuluju, skutečně pěkný článek 😀
[1]: zmiňuji jen knihy, které znám a ke kterým se tedy můžu vyjádřit, nezabíhám do spekulací a vyčtených informací. Jak píšu na začátku, odkazuju hlubší zájemce o tuhle problematiku na výborný a informacemi nabitý článek v Pevnosti, který bohužel už nemám k dispozici, abych z něj čerpala. Je samozřejmě možné, že knihy tohoto typu se objevily už dříve, ale mám pocit, že to bylo tehdy ještě dost ojedinělé, pokud se mýlím, budu vděčná za jakékoli doplnění:)
Jistě, byly. Tohle je jediná, kterou z té doby znám (a také jediná knížka, jejím tématem jsou upíři, kterou jsem kdy četl :D). Nicméně ty ses sekla o deset let… Jen rýpu 🙂
[6]: v tom případě už v letech osmdesátých, děkuju za doplnění;)
Buildings are expensive and not every person can buy it. However, <a href="http://goodfinance-blog.com">loans</a> was created to aid different people in such kind of hard situations.
Nesnáším upíry!!!!!!!!!!!!!!!!!!
I když je o prázdninách budu se sestřenkou hledat,ona je miluje,apolu s vlkodlaky a našimi rasami.
PS:Anketa=jak mi asi nemají být sympatičtí kočkodlaci,když jím jsem!!
:-D:-D
Mně začali upíři zajmat když jsem se začala dívat na Twilingh Sagu a od té doby jsem si myslela že existují .
Mno, možné je vše..
Bohužel, myslím že neuvěřím, dokud nějakého nepotkám.. 🙂
Ačkoli mi něco prostě říka, že bych věřit měl..