V mnoha fantasy příbězích najdeme nejrůznější bytosti – od obřích monster po lidem podobné humanoidy. Podobní tvorové ale často nepocházejí z pera autorů, ale už od pradávna se objevovali v bájích a legendách celého světa. Jenomže fantazii nestačí jen rozvíjet již existující pověsti, ale ráda si s kreaturami pohraje a vytvoří úplně nové podoby a vlastnosti mýtických tvorů.Někdy vznikne zajímavý nový druh fantastické bytosti, ale ne vždy je to k užitku. Našla jsem tři nejznámější případy, kdy si autorova fantazie pohrála s bájným stvořením a dala vzniknout úplně nové legendě.Elfové mýtičtí
V původních anglosaských mýtech, zejména keltských, byli elfové malé bytůstky, veliké jen pár desítek centimetrů, s křídly a potměšilým výrazem ve tváři. Rádi škodili lidem a v češtině bychom je pojmenovali šotci, raraši nebo skřítci. Vystupují i ve velice známém Shakespearově dramatu Sen noci svatojánské, kde jim vládne královna Titanie a král Oberon a kolem pobíhá rozpustilý Puk. Jedná se ale stále o mrňavá stvořeníčka do kapsy. Někdy se pro ně užíval název Faeries, do češtiny překládané jako víly.
Malí, roztomilí a potměšilí, takoví jsou elfové z keltských bájí a legend
Elfové ve fantasy
Prvním spisovatelem, který vytvořil současné povědomí o elfech, by všem dobře známý John Ronald Reul Tolkien, autor Pána prstenů. V jeho dílech jsou elfové sliční, vysocí, moudří a magicky nadaní.
Pravdou ovšem je, že Tolkien nebyl přímo autorem této myšlenky – podobné bytosti, zvané álfové vystupují v nordické mytologii a obývají mystickou zemi Álfheimr. Jenomže nejsou ani tak sliční, ani tak moudří jako ti Tolkienovští, spíše trpí nesnášenlivostí k lidem a snaží se jim škodit, či dokonce vládnout.
Krásní, špičatouší a moudří elfové podle Tolkiena a následujících fantasy autorů
Výsledek: Z malých tvorečků se staly vážené bytosti. Tahle změna není úplně špatná:)
Bazilišek mýtický
Původní legendy o baziliškovi pocházejí z antiky, kde jej řekové popisovali jako asi 30 centimetů dlouhého, prudce jedovatého hada, jehož dech šíří smrt a někdy byl i majitelem smrtícího pohledu, takže jej bylo možné spatřit jen v zrcadle.
Středověký bazilišek pak získal ještě jinačí podobu a stal se chimérou – napůl hadem a napůl kohoutem. Prý se narodí tak, že černý kohout snese kožovité vejce a pak jej vysedí ropucha.
Bazilišek v představách středověkých malířů
Bazilišek ve fantasy
Nejznámější fantasy bazilišek současnosti je bezpochyby ten z díla J.K.Rowlingové, konkrétně knihy Harry Potter a tajemná komnata. Tam řádil po Bradavické škole čar a kouzel a jen zázrakem mu všichni pohlédli do očí jen skrze zrcadlo, takže nezemřeli, jen zkameněli – už tohle je odchylka od bájí, protože pohled skrze zrcadlo byl běžně bezpečný, jen přímé setkání z baziliškovýma očima bylo smrtící a nebo způsobilo zkamenění, z kterého se dotyčný už jaksi neprobral.
Největší změna ale byla v baziliškově hadovitosti (ta ale mohla pocházet z původní antické mytologie) a především velikosti – několik metrů dlouhý obrovitánský had se prostě v mýtech nevyskytuje. Jediné, co mu tedy skutečně zůstalo je jedovatost jeho zubů.
Olbřímí netvor poslušný příkazů Zmijozelova dědice moc kohoutohada nepřipomíná
Výsledek: Z maličké potvůrky s kohoutí hlavou vzniklo pořádné monstrum. Pro milovníky pořádných krváků určitě posun k lepšímu.
Upíři mýtičtí
V naprosté většině dávných pověstí jsou upíři skrz na skrz zlé bytosti, kterým jde jen o jediné – lidskou krev. Po celém světě tam narážíme na krvesajné báchorky a ve většině z nich upíři vypadají nevábně – zkrvavení, hnijící, s nestvůrnou tváří. Občas se najdou i výjimky – především ženského pohlaví, ale i ty se po zmámení oběti sexy fazónou vzápětí mění ve vraždící monstra.
Důležitým aspektem upírství je ale nejen jejich odpudivý mrtvolný vzhled, ale i to, že nemohou na denní světlo, které je smrtelně zraňuje.
V původních legendách byli upíři prostě a jednoduše hnusní –
a jediné, co by s nimi soudný člověk udělal, je, že by jim probodl srdce osikovým kůlem
Upíři ve fantasy
Až moderní fantastická literatura se zaměřila i na jinou stránku upírů, než tu vraždící a krev sající. Někteří autoři objevili i romantickou stránku nemrtvého života a udělali z upírů melancholické, vysoce inteligentní a oslnivě krásné jedince, na hony vzdálené nafouknutým poloshnilým mrtvolám. Jsou ale i autorky (ano, mluvím o ženách), které šly ještě dál a místo toho, aby upíry denní světlo měnilo v popel, zajišťuje jim zajímavý třpytivý vzhled, což je absolutně v rozporu se vším, co se staletí traduje.
Ano, tohle se stalo z krvelačných nočních lovců – třpytkaté barbie
Výsledek: Temná monstra, pod rouškou noci pijící krev a obklopená zápachem hniloby, se časem v rukou spisovatelů změnila v zženštilé, melancholií postižené a glitry posypané karikatury. Zda je to dobře nebo špatně rozhodněte sami.
Které verzi dáváte přednost – té fantasy nebo té mytologické? Jsou vám sympatičtější spisovatelovy představy a nebo máte raději dávné pohádky našich prapředků? Podělte se:)
Jemná odchylka a vylepšení mytologického tvora mně osobně nevadí, ale s tou tvůrčí iniciativou by se to fakt nemělo přehánět. Mnohdy pak vznikají docela paskvily, zidealizovaná stvoření, za kterými stojí řady slintajících teenek. Tohle prostě fakt ne.
Já mám ráda obojí. Hlavně když ve fantasy sféře dokáže autor z mýtických bytostí udělat něco originálního, co si ale zachová některé prvky z původní myšlenky. Třeba takový Bazilišek v HP mi nevadil. Jeho obrovitost se dá vysvětlit tím, že je to had. A hadi prostě rostou. 🙂
Co se teď snaží spisovatelé vytvářet z upírů, z toho se mi někdy dělá zle. Například že upíři na sluníčku třpytí?? Hezký nápad, ale pro mnoho lidí naprosto odpudivý a nepředstavitelný.
A další věcí jsou vlkodlaci. V HP jej vyzobrazili zkrz Lupina moc hezky. Ve slátaninách jako Stmívání to jsou lidé, kteří se můžou, kdy chtějí, měnit v přerostlé vlky. To se mi prostě nelíbí. Postrádá to tu hlavní myšlenku úplňkového prokletí.
to se takhle paušálně říct nedá, někdy se mi líbí představy filmařů a jindy zase knižní podání. A taky záleží hodně na tom kterém spisovateli. A tak dále.
Prostě teď už se všechno moc zveličuje. Z některých bytostí udělaly ještě horší a některé zase v rámci neznepokojování dětí a mládeže(občas i dospělých) převlékli do růžovoučkých šatů.
Super článek!! 🙂
Vykrádání mytologií mi poslední dobou pije krev, takže knižní a filmové pseudooriginální a pseudotemné (ano, narážím zejména na pseudoupíry) postavy opravdu v lásce nemám.
Mýtické bytosti sú stejne vymyslené, teda každý im môže pripísať rôzne vlastnosti podle libosti. Zvodná upírka bol jeden z mála upírskych filmov čo som videl (pretože ho často dávajú na Filmbox), ale to že nejaká upírka ukáže umelé kozy mi nestačí, radšej takéto filmy nevyhladávam sú to kraviny. Viac sa mi páčia tie mytologické verzie. I keď tý krásny a inteligentný upíri majú istú logiku, v takejto podobe sa môžu ľahko priblížiť ku svojej koristi.
Ty vole, zlé vykrádání mytologií…co by měl říkat chudák Tolkien. Mimochodem víte, že Gangalf (Gandalv) znamená "elf/skřítek s holí" a ve Völuspá se tak jmenoval trpaslík?
U elfů, záleží jak to člověk vnímá, ale přidalo se jim na důležitosti a ten trošku rošťácký rys zůstal vílám a skřítkům, takže celkem fajn.
Ale ti upíři, ať jsou si krásní a bůh ví co, ale ať se sakra netřpytí, je to úplná kravina. Např. Lilith – královna upírů, nebo alespoň první bytost s vampyristickými tendencemi, krásná byla, svůdná též, ale nechtěla nikoho milovat, jen plodit děti a vraždit a tak by to mělo spíš i zůstat ale kdo ví jak to se všemi vlastně ve skutečnosti je.
P.S nemáte na ni číslo, Lilith by se mi hodila ;D
ALUŠKA KAROLÍNA LOSKOTOVÁ JE VTĚLENÍM ĎÁBLA!!!!!
ĎÁBEL MÍCHÁ ZÁMĚRNĚ PRAVDU SE LŽÍ, TÍM DÁVÁ LŽÍM DŮVĚRYHODNOST A NAOPAK PRAVDU ZNEVĚROHODŇUJE.
A PRO CENZURU NA TO NEMŮŽE NIKDO UPOZORNIT.
LUMEN, DĚLÁŠ TU REKLAMU NA ĎÁBLA!
CÍLEM KAROLÍNY LOSKOTOVÉ TEDY ĎÁBLA JE SOUMRAK LIDSTVA A ÚPADEK!
Chudáci upíři, ti ale dopadli… 😀