Psát si deník…

Píšete si deník? A psali jste si deník někdy ve svém životě? Než budete mít možnost na tuto otázku odpovědět v anketě, dovolte, abych k tomu sama řekla pár slov.
Svůj první deník jsem si začala psát někdy v roce 1997. Ano, čtete správně, je tomu už nějakých šestnáct let, kdy mě poprvé napadlo si zaznamenávat svoje pocity a nálady. Bylo mi 8, chodila jsem do čtvrté třídy a můj deník byl takový žlutý malý sešitek s modrými voňavými listy. Už ani netuším, kde jsem ho vzala, ani co se mi honilo v hlavě, když jsem napsala první řádky svým roztřeseným dětským rukopisem. Zaznamenávala jsem v něm dny jen tu a tam, nevedla jsem pravidelné denní záznamy, ale dnes, po dlouhé době, své zápisky velice oceňuji a vím, jaká jsem byla jako malé Lúmeňátko.

Podruhé jsem se do psaní deníků vrhla v roce 1999. To už jsem byla „velká holka“, chodila jsem do šesté třídy a byla strašně zamilovaná do jednoho spolužáka. Kolem něj se točila většina zápisků a tehdy jsem deník vedla poměrně pravidelně. Inu, hodně jsem se nudila, měla jsem všelijaké zájmy, ale večer, když jsem četla nějakou knížku, mě vždycky deník krásně ukonejšil ke spaní. Zaznamenala jsem smrt našeho psa, můj pobyt v nemocnici, ale taky radostné události, chvíle prožité s kamarády, školní trable, zápisky o naší rodině…deník končil někdy na počátku roku 2000, vedla jsem jej ale velmi poctivě, téměř den po dni.
Třetí deník jsem začala psát krátce na to, už jsem měla pocit, že jsem velká holka a začala jsem řešit pubertální trable. Začala jsem v průběhu roku 2000, kdy mi bylo jedenáct a už jsem se poohlížela po klucích, s holkama jsme to strašně ve škole řešili a já si tehdy připadala strašně zaostalá, protože jsem šla do školy o rok dříve a všechny holky byly starší a mě se v mé prepubertální naivitě zdálo, že i vyspělejší. Kdekdo s někým chodil a já byla trapka bez kluka, zamilovaná nejrpve do stále stejného spolužáka (už od prvního stupně), posléze do kamaráda ze skautu a nakonec do třídního machýrka, propadlíka z vyššího ročníku, kterému bylo už šestnáct a se mnou si zahrával a nakonec mi zlomil srdce, jak už to tak takoví týpci dělají.
No a konečně čtvrtý deník, který si vedu dodnes, i když velice nepravidelně. Začala jsem jej na počátku roku 2003, kdy se u mě objevovaly první příznaky mojí psychózy. Psala jsem tehdy Paní prstenů, ulítavala si ve Středozemi a toužila umřít. Každý den mé schizofrenie a depresí je tam zaznamenán, všechny mé bolesti a strasti, utrpení třináctileté rozervané duše. A později čtrnáctileté a patnáctileté…
Stále ten soubor mám v počítači, stále do něj přispívám, i když nyní už zřídkavě, třikrát, čtyřikrát do roka. Stále slouží jako moje zpovědnice, místo, kde mohu být zcela upřímná a které si nikdo nepřečte. Chrání jej heslo proti nezvaným čtenářům, které znám jen já a každý řádek v něm o mě řekne více, než celý tento blog.
A to je právě znak deníku, jak má být. A internetový blog tomu nikdy odpovídat nebude – deník by si nikdo nikdy neměl číst, je to osobní věc, posluchač, který nikdy nic nevyzradí, věrný přítel na cestě životem, který nezklame, nezradí, neodejde. A bude navždycky nablízku, aby se mu člověk mohl svěřit.
Pro mě takové všechny deníky byly, co jsem nemohla říct nikomu jinému, svěřila jsem papíru, či později počítačovému souboru.
A proč tohle vše píšu? Protože jsem nedávno přečetla velice zajímavou knihu Kraď jako umělec, kde autor nabádá k založení deníku, kam si člověk bude psát své každodenní zážitky, jen heslovitě, v krátkosti, ale tak, aby i za pár let ukrýval deník cenné vzpomínky. Dnes jsem zapsala posledních pár dní a už se těším, až každý večer zasednu k černému sešitu s vyndávacími listy a zase začnu psát a tvořit, vzpomínat a zapisovat.
Nechci, aby ten deník polykal moje slzy, jako tomu bylo dříve, ale zároveň nechci, aby jím každý listoval. Bude to moje soukromé vzpomínání na dny, které zmizely v propadlišti dějin, uchování věčného teď. A doporučuji to každému, komu není lhostejný běh jeho dní.
Píšete si deník? Co nás uchvacuje na zachycování vzpomínek, na šustění starých zažloutlých listů, plných útržků života, jež jsou dávno ztraceny? Je to neuchopitelnost okamžiku, kdy vteřiny mizí jako by je polykala velká tlama času a nezbyde z nich nic, jen pár na EEG rozzářených mozkových závitů, které nedovolují zapomenout? A nebo jen prostá touha lidí shromažďovat věci a jak shromažďujeme majetek, chceme si do své skrýše na poklady uložit i vzpomínky?
Kdo ví. Já píšu, abych nezapomněla. Abych věděla, jaká jsem byla, poučila se z chyb minulosti a nostalgicky zatlačila slzu vždy, když obrátím list. Protože jsem byla. Píšu, protože jsem. A protože budu. A co vy?

24 komentáře “Psát si deník…

  1. Já jsem si první deníček začala psát také asi ve druhé třídě.. a píšu do teď, už mám asi šestý.. 🙂 Ale ve věku 10-12 let jsem byla šílená a styděla se za ty "dětské zápisky", tak jsem je trhala ven, což mě teď strašně mrzí. Občas, když nahlédnu do svých starých deníčků usmívám se, ale i pláču a některé zapomenuté vzpomínky tak ožijí, až se jakoby posunu v čase 🙂

  2. Mně bylo doporučeno psychologem si psát deník po rozvodu rodičů, takže na přelomu druhé a třetí třídy. Pořádně jsem myšlenky začala zaznamenávát po přechodu na jinou školu, takže ve čtvrté třídě. A od té doby  si píšu pravidelně. V některých obdobích každý den, jindy jednou do týdne, ale nikdy nebyla pomlka delší než dva týdny. Všechny ty sešity s pevnou vazbou se mi kupí v knihovně a už je jich pěkná hromada. Dědeček vtipkuje, že budou mít ohromnou cenu, až budu slavná a umřu 😀 Já si naivně říkám, že jednou by to mohl být obraz o společnosti… když na to někdo narazí třeba za padesát let… ^^

  3. je to už dávno čo som si niečo rukou zapísala niekam na papier. mala som také pokusy, keď som bola cca tiež v podobnom veku ako ty sama. Ale skôr som sa obávala toho, že by to niekto odhalil ako si niečo zapisujem. Tak som to nechala tak…ale neodsudzujem to a myslím si, že je dobré zapisovať si svoje myšlienky. Čistí sa tým hlava (aspoň ja to tak pociťujem) a duša…

  4. Jo, já když narazím na některý z mích starých deníků (pořád se mi totiž někam ztrácí), tak to vždycky stojí za to, především ty první zápisky. Občas se vážně divím co jsem řešila a co mě trápilo. Dneska už deník prokládám obrázky,  básničkami a vším možným co mě napadne a vypadá úplně jinak než ten první, kde jsem pečlivě vykreslovala každé písmenko podle školní předlohy.  

    Jen tak mimochodem, kdo z vás si vedl památníček??

  5. Já si jedině dlouho vydržela u psaní snového deníku, ten držím pravidelně už tři roky, zabral mi už dva sešity 🙂

    Osobní deník jsem si ale psala pouze jako malá, když jsem trávila hodně svých chvil u babičky. Psala jsem tam i všechno, co mě napadlo, nebo zaujalo.
    Celkem si svoje zapsané zážitky pamatuji, ale někdy vykulím oči a zapomínám dýchat – To že jsem někdy udělala?! Prostě mám pocit, jakoby mi někdo tuhle část vygumoval z paměti a ani se neobtěžoval tam nechat sebemenší obrysy. Když mám u babičky dlouhou chvíli, sednu si a čtu ty moje zápisky 🙂

    [5]: Já si ho vedla, ale moc mě to nebralo, raději jsem kreslila věci ostatním 😀

  6. zdarec…

    no já myslím, že deníček si může psát člověk jakéhokoliv věku, takže neomezovat to.

    Svým způsobem si dělám deníček vlastně i já a to na svých stránkách… i když to není deníček v tom smyslu.

    [5]: mě by ani nebavilo dělat si deník který není veřejný 🙂

    Ale ještě tu je jeden zvláštní druh deníku. Magický deník. Ten si vedou zase studenti magie. 🙂

  7. První deník jsem si začala psát ve dvanácti letech. S přestávkama mi vydržel asi rok, ale když si ho teď pročítám, nechápu, jak jsem mohla psát tak, jak jsem psala. V podstatě jsou to dost stručné záznamy o tom, co se dělo, a dost zásadní problémy tam zaznamenávám takovým stylem, že to vypadá, jako by se mě to absolutně nedotýkalo. Až mě to šokovalo, jak jsem byla ve skutečnosti odosobněná. A taky v tom hraje roli určitě to, že jsem dřív měla s psaním poměrně problémy a neuměla jsem se rozepsat víc. to se ale během let změnilo a tak jsem se rozhodla začít si psát další deník. Začala jsem s ním teď v březnu. Ze začátku jsem tam psala něco z každého dne, ovšem po čase mi došlo, že se to prostě nedá, a navíc se nedělo něco natolik zajímavého, aby to stálo za zápis.
    Doufám, že tenhle už mi vydrží, píšu tam všechno, co nemůžu napsat na blog nebo to, za co by mě ostatní odsuzovali, kdyby věděli pravdu. Taky obsahuje spoustu úvah a všeho, nad čím někdy přemýšlím a není to moc veřejně publikovatelné. Hlavně teď ho píšu ze své svobodné vůle, tenkrát v těch dvanácti si ho psaly obě moje tehdejší kamarádky a ten, kdo si ho nepsal, byl u nás prostě divný, takže jsem se na to vrhla taky, nic mi to ale nepřinášelo. Teď mě to i docela baví a hlavně věřím, že jednou mě bude bavit si to číst a smát se nad tím, jaké jsem měla starosti.

  8. Začala jsem si psát pravidelněji deník, když jsem si pročítala staré a byla šokovaná tím, že si vůbec nepamatuju, že se něco takového stalo.
    Teď píšu věci střídavě na blog a do deníku (mám i uzavřený blog) podle vlastní potřeby soukromí. Často do deníku píšu výlevy vzteku nebo smutku někdy naopak celkem všední věci.

  9. Já si píšu taky deník a docela pravidelně, svoje zážitky, co jsem za celý den udělala, co jsem zažila. svoje pocity, úryvky z knížek (nyní hlavně Temná věž od Kinga), básničky, motivační citáty atd. Všechno to napíšu nejdříve česky a na další stránku anglicky, takže si tak po večerech procvičuju jazyky…

  10. Konečne som sa dostal znovu k pár blogom a čo nevidím, článok o denníku. 😀 Vidím, že nie som sám, koho to napadlo spomenúť na blogu.
    Denník som si viedol myslím niekedy okolo 10tich rokov a potom to boli viac-menej obdobia odmlky a opätovného písania, no dnes píšem takmer pravidelne. To spätné čítanie si je občas lepšie než kniha, keďže si spomenieš aj na veci, na ktoré si možno aj zabudla. A tiež som toho názoru, že blog denník nenahradí a že by ho nemal nikto čítať, predsa len človek do toho vloží celého seba a aj veci, ktoré by väčšinou nepovedal nahlas, alebo nechcel, aby to vedel niekto okrem neho.

  11. Můj první deník byl růžový s nějakými medvídky, psala jsem ho tak ve druhé nebo třetí třídě. Od té doby jich bylo hodně. Ve většině z nich jsem arogantní, na leccos si stěžuji a neúhledné zápisky jsou doplněné obrázky celebrit, především Tokio Hotel, vystřiženými z bravíčka a Popcornu. Snažila jsem se v nich být velká holka. Mám je v krabici nad postelí, spolu s medailemi z basketu, což byla příčina hromady mých ,,depresiček." Nerada to čtu. Mám je jen pro připomenutí, že jsem se nechovala hezky, ale že v mým životě bylo i daleko hůř i líp. Nerada to čtu, ani mě to nebaví. Ale píšu stále… Střídám sešity a na žádný si pořádně nemůžu zvyknout. Divný, že?

  12. Psala jsem si deníky asi od svých 10 do možná až 25 let (v posledních asi 6 letech už ale hodně nepravidelně). Postupně jsem je ale zničila, protože jsem nechtěla, aby se k nim někdy dostal někdo další. A u fyzických deníků nikdy není jistota, že si je nikdy nepřečte nikdo jiný. Proto je asi výhodnější elektronická podoba, protože tam s tímhle člověk nemusí mít starosti (a i u blogů je možnost nastavit si celý blog nebo některé příspěvky tak, aby byly soukromé). Ale teď už nemám potřebu si své myšlenky zaznamenávat, vystačím si jen s tím přemýšlením, stejně jsem zjistila, že to je pořád dokola a nic nového už nevyšpekuluju, takže nač to ještě zapisovat…

  13. Jako první musím zmínit, že poslední dva řádky jsi napsala skvěle! :-O 🙂 ..Mě se zrovna dnes ptala sestřenice, jak dlouho si píšu deník – ani se mi nechtělo věřit, že už je to 10 let). A napadlo mě, že o něm napíšu úvahu, večer mrknu k tobě na blog a co nevidím 🙂

  14. Já jsem ještě donedávna psala deníky hodně. Zjistila jsem, že je ani nechci zpětně číst. Jenom si ulevit od toho, co mě trápí. Deníky z předpubertální a pubertální doby jsem už i zničila, protože mě při jejich čtení mrazilo v zádech ..

  15. Deník je úžasný způsob si poztěžovat na spolužáky…  Jsem v 6.B a jedna holka se mi tam posmívá… Lépe řečeno Šikana. V deníčku si můžu postěžovat  a napsat tam o ní všechno co jí do očí říct nemůžu…  Jinak výborný článek. Kdo je na tom podobně ve škole?

  16. Já sice ne, ale moje spolužačka s tím má problémy. Nevím, co bych s tím dělala, protože kdybych to řekla učitelům, šikana by se ještě zhoršila. Navíc bych byla jako "žalovníček žaluje" a smáli by se mi ještě více. Takže naprosto chápu, v jaké jsi situaci.
    Mimochodem, super článek, okamžitě si chci založit deníček.

  17. první deník jsem si začala psát v jedenácti po rozvodu rodičů, ale dlouho to nevydrželo.. podruhé jsem začala v patnácti a posledních šest let mám zaznamenaných den za dnem a jsem za to moc ráda

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *