Su nějaká nostalgická aneb píseň o rozjezdech

Fenomén brněnských „rozjezdů“ je snad všeobecně znám, ale pro ty, co tuhle největší perlu života v Brně neznají – rozjezdy jsou noční autobusy. Jejich specialitou a velkou výhodou je, že se každou hodinu vydají na svoji pouť nočním Brnem z jednoho místa – a totiž z hlavního nádraží. A tam se zase poté, co rozvezou lidi i do těch nejzazších koutů Brna, sjedou. Každou celou hodinu, ať je pracovní den, víkend nebo svátek.
A právě to, že ve stejný okamžik vyrážejí z jednoho místa zhruba dvě desítky autobusů a každý míří na jinou stranu, zapříčiňuje nezapomenutelné chvilky. Chvilky plné dlouhých polibků na rozloučenou i rychlých objetí. Nosy přilepené na sklo, abys ještě zahlédl milovanou osobu, jak nastupuje do svého spoje. Zběsilý úprk mezi davy, abys stihl svůj autobus, zatímco přes rameno máváš kamarádům. Oči upřené na druhého přes sklo a v těch očích je víc než tisíc slov, než se z hrkotem probudí motory rozjezdu k životu, ozve se charakteristický zvuk výstrahy zavíraných dveří a pak se roztřeseně vydáte každý opačným směrem. A ano, jsem nostalgická.

Rozjezdy prostě patří k nočnímu životu v Brně. A noční život je něco, co jsem nechala někde v minulosti. Jsem šťastně vdaná, zodpovědná a dospělá – a nočním busem jezdím jen vzácně a to ještě většinou stíhám nejpozději „jedenáctkovej“, „půlkovej“ či nejhůř půlnoční. Ale i když se zpozdím v hospůdce, tak doběhnu na bus zcela prozaicky s mužem nebo sama. Bez dramat, bez opileckého vrávorání a bez nosu na skle a bolestného pohledu do útrob jiného vozu.
Ne, že by se mi po tom doopravdy stýskalo. Ale dneska jsem po dlouhé době slyšela písničku Anywhere od Avantasie a vzpomněla jsem si, že jsme jí kdysi říkali rozjezdová píseň – a tak se kolotoč vzpomínek rozjel na plné obrátky.
Když se rozjezdy setkají na hlavním nádraží, pár minut tam vždy postávají, vrčí a bafají, zatímco se z nich a do nich přelévají postavičky nočních cestujících. A v těch několika minutách na displeji, kde se objevují názvy zastávek, běží nápis „waiting for connection“, čeká se na přípoj. A nebo také – čekáme na spojení. A v tom nápisu je celé kouzlo a melancholie rozjezdů. Takže jsme si kdysi se sestrou dovolily přetextovat Tobiase Sammeta…
Vlastně stačilo jen v textu změnit jedno slovo – a z „waiting for tommorow“ se stalo „waiting for connection“. Jinak je prostě píseň Anywhere (Kdekoli) písničkou o autobusech, co každou noc rozvážejí lidi do všech směrů, do všech koutů Brna a ti lidé doufají, že se znovu najdou a jejich příběh bude mít pokračování. Prostě – čekají na spojení.
I remember it was long ago
But when I think of her I feel it grow
Something begs me to come home again
Something I can hardly stand
But I’m to defy, I have to ignore her cry
I don’t know what to do, I’m missing you so bad
Waiting for connection, for a little ray of light
Waiting for connection just to see your smile again
Take away my sorrow from a blistered heart of mine
Where are you now if you are there anywhere
Please forgive me for how I decide
But before I can come with rapid strides
Don’t expect you’ll have to understand
Jakob needs my helping hand
First I have to go one out of two ways
which both are wrong and I’m to go
So afraid, so ashamed
So deranged, but I know
Waiting for connection, for a little ray of light…
Něco mi říká, že se musím vrátit domů. Musím jít jednou ze dvou cest a obě jsou špatné. Odpusť mi, jak jsem se rozhodl. Čekám na spojení, abych mohl znovu vidět tvůj úsměv. Rozjezde, odvez smutek z mého rozbitého srdce. A já se ptám – kde jsi právě teď? Jestli tady vůbec jsi. Kdekoli…
Waiting for connection. Čekáme na spojení. Někteří marně.
Spousty lidí se právě teď možná loučí u dveří rozjezdu. Navždycky.
Telefonní číslo naškrábané na účtence z hospody rozmočí déšť, padající na zadýchaná okna autobusů, na které někdo kreslí srdíčka a jiný kosočtverce. Sliby složené nad panákem rumu se rozplynou s ranní mlhou, hustou jako výfukový kouř těch nemilosrdných buracejících plechových příšer, které roztrhly už nejedny mladé milence.
Nemůžu si pomoct, ale prostě v tom pohybu vidím něco osudového. Něco zlověstně krásného. I když je to vlastně tak všední a obyčejná hloupost, jako městská hromadná doprava. To bude asi tou všudypřítomnou předvánoční nostalgií.
Waiting for connection. Čekáme na spojení. Já už se naštěstí dočkala.
PS: Abych byla upřímná, tak za naše spojení s drahým před lety nemohl rozjezd, ale vzali jsme si taxíka. Na druhou stranu, jinak bychom na tom nádraží možná marně čekali dodnes…

10 komentáře “Su nějaká nostalgická aneb píseň o rozjezdech

  1. Dodnes vzpomínám s mrazením v zádech, jak jsem na nádraží nasazoval po Draconu do patřičného autobusu nevidomého fana a pak úspěšně prchal na ten svůj. S dnešní artrózou bych to už nezvládl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *