Metalfest s epickou šíří – část II.

Jak jsem psala včera, víkend jsme strávili s Lizzy na Metalfestu, jakožto redaktorky Sparku. První část našeho dobrodružství si můžete přečíst zde.
V sobotu ráno, no ráno, opět jsme se probudili až kolem poledne, opět pršelo. Už to bylo takovým koloritem fesťáku, že nás to ani moc nepřekvapilo, ale když jsme vykoukli ze stanu, málem nás porazilo. Místo louky jsme zírali na něco, co připomínalo rýžové pole – jen samá voda, z níž trčely vrcholky stébel trávy a bahno kam až oko dohlédne. Tím vším si brázdil cestu traktor, který vysvobozoval do bahna zapadnuvší auta a aby toho bláta náhodou nebylo málo, nezapomněl nám ohodit stan pořádnou hnědou sprškou. Mezi kapkami se proplétaly siluety metlošů v pláštěnkách a gumácích a přenášely stany z absolutně podmáčené louky do parku, kde se ještě před pár dny skvěly cedule města Plzně o pokutě. Tváří tvář povodňové realitě byly rázem zapomenuty a policie a hasiči koordinovali zmoklé účastníky Metalfestu, aby si našli co nejsušší místa k přespání.

Metalfest – den třetí – párty hard
My se nasnídali našeho oblíbeného svařeného vína a vydali se na obhlídku backstage. Dnes nás čekaly rozhovory s Ex Deo, Katatonií a Sonatou Arcticou, z nichž nikdo zatím ještě nedorazil, zato jsme narazili na dva stréce ze severní Moravy, kteří se do zákulisí dostali díky kapele Salamandra a toužili se setkat se svými oblíbenci Bloodbound. A protože tu kapelu taky máme rádi a předvedli fakt skvělý výkon na stage, rozhodli jsme se, že jim pomůžeme a zhostíme se role překladatelek.
Lúmennka, Liz, stréc Peťa a švédská kapela Bloodbound
Kluci byli pozorností nadšení a tak si k nám hned přisedli, popíjeli jsme pivko a slivovici na zahřátí a my se s Liz snažili naučit pár slov švédsky. Na oplátku jsme borce naučili slovo „piča“, které si zamiloval zejména klávesák Frederik.
Ale odpoledne pokročilo ve večer a nás čekala místo zábavy taky nějaká ta práce. U Ex Deo jsme nepochodili, protože zpěvák zpívá nejen v této kapele, ale ještě v Kataklysm, kteří ten večer taky vystupovali a musel šetřit hlas. Jejich manažer se nám velice slušně omluvil a my byli rádi, že jsme po včerejších ultraprotivných manažerech narazili taky na někoho normálního.
Týpek z Katatonia, takový velký vlasáč, si s námi mile pokecal a překvapilo nás, jak někdo, kdo dělá tak tvrdou muziku, může být tak jemný a vstřícný:) Zbýval Tony Kakko ze Sonaty, který si na pomoc přivedl kytaristu a jen co skončilo interview, vytasili jsme na něj speciální prosbu. Moje kamarádka je obrovský fanoušek Sonaty, ale zlomila si nohu a nemohla na fesťák přijet a tak jsme poprosili Tonyho, jestli by jí nenahrál krátké video, kde ji pozdraví a on souhlasil. Připadala jsem si jak Ježíšek, který plní přání dětem – nejprve překládáme strécům, aby se mohli setkat se svými milovanými hudebníky a pak video pro kámošku – ale to vůbec nebylo naposled, co jsme tento fesťák dělali někomu radost, však uvidíte!:)
Mezitím se rozpršelo tak silně, že jsme raději vyšli obhlédnout stan. Louka kolem něj připomínala jezero a on se chudák zabahněný a mokrý krčil na malém ostrůvku suché země. Auta byla z louky pryč, všude jen bláto, vypadalo to jak v apokalypse. Bylo třeba zakročit, protože voda se plíživě natahovala i po našem, zatím ještě suchém a bezpečném, příbytku. Hodní stréci nám pomohli vzít stan i s věcmi a přestěhovali jsme ho do parku, kde už sídlili ostatní vytopení metloši. Zkáza zažehnána. Cestou jsme procházeli kolem týpka, který si otevřel stánek s gumáky a pláštěnkami a jenom počítal astronomické zisky. My v duchu vyslali modlitbu k chlápkovi, co měl v areálu stánek se zmrzlinou a v duchu mu přáli, aby přestalo pršet. Žel bohům nepřestalo.
Nám ale náladu zvedli Bloodbound, kteří pomalu ale jistě rozjížděli v backstage párty a nás na ni pozvali. Pivo teklo proudem, padl i nějaký ten gin s tonicem, Jack Daniel’s… když se začal míchat myslivec s džusem, borci už měli slušně naváto a probudili se v nich pravé rockové hvězdy. Liz si zazpívala s jejich zpěvákem, zatímco opilý klávesák po nás házel ovoce a řval „fucking pláštěnka“ na celé kolo.
Fotobombing level Lúmennka, Lizzie a Tomas Olsson, basák z Bloodbound
Když přišel čas jejich odjezdu do hotelu, dotáhli nás do auta, že prostě musíme jet s nimi. A tak jsme jeli – připadali jsme si jako klasické roadies, auto plné ožralých muzikantů, v ruce plechovka piva a jedeeem!:) Do dvou do rána jsme s nimi nakonec kalili v jednom plzeňském klubu a nebýt našich novinářských povinností a toho, že tam pivo stojí 45,- Kč, vydrželi bychom déle. Tak jsme přišli o polštářovou bitvu, u níž kapela zdemolovala pokoj a o níž nám bylo další den barvitě vyprávěno. I tak bude dlouho na co vzpomínat:))
Metalfest – den čtvrtý – vodka!
Déšť snad již netřeba zmiňovat – ten se stal neodmyslitelnou součástí Metalfestu, stejně jako bláto a dunění muziky. Někteří odvážlivci běhali fesťákem jen v kraťasech, zamazaní od bláta od hlavy až k patě, jiní dávali přednost gumákům, pláštěnce a zachmuřenému výrazu. Každopádně nahoru na svah, kde byly stánky s jídlem, už se de facto nedalo dostat, bahno a voda vytvořily neuvěřitelně klouzavý povrch, v němž se tu a tam rochnili opilí metalisté. Vypadalo to tam skoro jako ve vedlejší ZOO:)
Nás čekal nejnáročnější a také nejočekávanější den – měli hrát moji milovaní, úžasní a dokonalí Freedom Call a taky jsme se strašně těšili na Korpiklaani a Airbourne. Prostě nejlepší den fesťáku. I strécové už žhavili foťáky a telefony, protože se znali s Freedom Call osobně a domlouvali si setkání a my měli v plánu uskutečnit totéž, co včera s Bloodbound – totiž pořádnou rock’n’rollovou párty!
Ale nejdřív práce, potom teprve zábava, takže jsme běhali backstagem a naháněli dredatého Jonneho, zpěváka s Korpiklaani, který už si procvičoval hlasivky vodkou. Interview jsme dohókali hladce, zbývalo opět učinit ještě jeden dobrý skutek. V pátek jsme potkali takového mladého klučinu, Slováka, který strašně miluje Korpiklaani a když ležel v nemocnici, jejich hudba mu dodávala sílu a tak se rozhodl si nechat nejenom vytetovat jméno kapely, ale taky vyrobit za hříšné prachy krásný porcelánový krýgl s logem Korpiklaani, s parohy a se vším prostě a věnovat ho Jonnemu. Ale jak to provést, aby chudák kluk nemusel dlouho čekat na autogramiádě a vůbec se na něj dostalo? Štěstí, že natrefil na reportérky Sparku, obětavé, dobrotivé a nadchnuté pro každou špatnost:) Podobného smýšlení byl i Jonne, který ochotně souhlasil, že se s týpkem setká před vlezem do backstage a nechá si dárek předat.
Jak řekl, tak udělal a my viděli nefalšovanou radost v lidských očích. Krýgly málem spadly na zem, jak se mu třásly ruce, když dar předával do rukou svého hudebního boha a my málem skákali radostí. Jenomže krásnou chvíli zkazila banda idiotů, kteří nedokázali pochopit, že tahle chvilka je jen pro vroucného fanouška a ne pro kdekoho, takže se tam nahrnuli lidi s foťáky a plakáty na podpis a nedali si to vysvětlit. Prý „ty krávo, si myslíš, že když máš visačku, tak seš něco víc? Já si to všecko platím!“ Tímto bych dotyčnému ráda vzkázala, že jsem byla na fesťáku za vlastní stokrát a že na Metalfestu většinu času pracuju, aby si on a jemu podobní mohli pak číst články ve Sparku. A že ten kluk se na tu chvíli těšil jako na Vánoce a zkazit mu ji kvůli vlastnímu sobectví a ještě se vztekat, že vás někdo odhání, je hnus nejvyššího kalibru a na místě těch haterů bych se styděla ještě na nějaký fesťák vylézt.
Po krátkém naštvání mi ale hned spravili náladu moji nejdražší Freedom Call, na něž jsem se těšila podobně, jako klučina na předávku krýglů. A byli skvělí. Chris Bay, zpěvák, slíbil publiku, že svou hudbou rozeženou déšť a ono opravdu! Během jejich koncertu přestalo asi na hodinu pršet, jako by jejich hudba vážně byla magická. A ona vlastně je – plná energie, entuziasmu, člověk má chuť skákat metr vysoko.
Hned po nich nás čekali Korpiklaani a to vám taky byla paráda! Juchačka jako blázen, borci pařili jako o život a déšť stále nikde. Nejlepší zážitek fesťáku tyhle dva koncerty, opravdu! Aby toho nebylo málo, za chvíli se na pódium vrhli Airbourne, jejichž manažer nám striktně zakázal jakákoli interview, a Joel O‘ Keefe samozřejmě opět lezl po lešení, jako to má ve zvyku. Později se nám svěřil, že to klouzalo jako prase a že měl tentokrát vážně strach:)
S odvážným lezcem Joelem z Airbourne
Posilněné hudebním zážitkem hned tří úžasných výkonů za sebou, vrhli jsme se směle na Korpiklaani, konkrétně na Jonneho a Juha, akordeonistu, abychom je vyzpovídali. Mezitím tihle dva fištróni vytáhli pivka a vodku a začínalo to vypadat, že se večer opět zvrhne v párty. Nevědli jsme, kam skočit dřív. Sotva jsme na chvíli opustili Korpiklaani, ocitli jsme se v šatně Freedom Call, kde si nás hned přivlastnil Chris a jali jsme se popíjet víno ve větším než malém množství. Když se Liz zvedla, že jde na záchod, potkala Joela O’Keefa, který se sám nabídl na rozhovor s tím, že manažer už odjel pryč a on je tak volný:) Tím jsme splnili vše, co jsme dnes museli zvládnout a směle jsme se mohli vrátit k rozpitému alkoholu a našim dnešním společníkům pro večer – Korpíkům a Freedomům. Stréci udělali hromadu fotek, na něž ještě čekáme a většina z nich nejspíš nebude úplně publikovatelná, protože rockeři paří vážně solidně:))
Volání svobody a vína – s Chrisem Bayem z Freedom Call
Za ten večer jsme zjistili, že nám nedělá problémy mluvit anglicky v jakémkoli stavu, seznámili jsme se s lidmi, s nimiž by nás nikdy nenapadlo, že budeme kalit, užili jsme si, jaký je to pocit, pít vodku s Korpiklaani a nakonec, když jsme jeli s klukama pařit ještě na hotel, potkala jsem jednu ze čtenářek mého blogu, kterou tímto zdravím!:) Byl to super večer, nezapomenutelná pařba a zážitek na zbytek života, kalit se svými metalovými bohy:) I Chris nám nahrál video, tentokrát pro Finníska, který je zbožňuje a nemohl na fesťák jet a tím jsme dovršili míru dobrých skutků do maxima.
Unavené jsme se dopotáceli ve tři ráno taxíkem ke stanu, abychom sbalili věci a vyrazili směr nádraží, odkud nás před zatopenou Prahu dovezl vláček až domů do Brna.
Ještě dnes v noci se mi zdálo o kapelách, o párty, o vodce, rozhovorech, o dešti, muzice a všem, čeho byl Metalfest plný. Spnila jsem si další ze svých snů a děkuji všem bohům, že můžu mít takovouhle práci:)
Protože we are rock stars, in a freak show, loaded with steel. We are riders, the fighters, the renegades on wheels! Bylo to skvělé, za rok zas!!!:))
Freedom Call – Rockstars
Tohle je sice z loňským Mástrů, ale tam jsem taky byla, takže se to počítá:)
Tahle písnička nejvíc vystihuje atmosféru fesťáku…díky, že jsem tam mohla být!:)

14 komentáře “Metalfest s epickou šíří – část II.

  1. Korpiklaani ♥
    Je skvělé, že jste si to tak užili, moc Ti to přeju, když tu sleduju jak tím vážně žiješ 🙂 Užasné zážitky, které si určitě budeš pamatovat do konce života 🙂 My obyčejní smrtelníci si to skoro ani nedovedeme představit 🙂

  2. Líbí se mi ta vděčnost za úžasný nezapomenutelný zážitky. Já ji zažívala minulej rok na skvělým zážitkáči se skvělým programem a skvělými lidmi. Prostě super!:-)

  3. Hej hou, děvče moje zlatý… já když četla co jste s Tonym pro mě udělali tak sem málem brečela. A upřímně nepochybuju o tom, že až to video uvidím tak budu brečet určitě. A vůbec takhle pařit a přitom stihnout pracovat a plnit lidem jejich přání…  Holky jste prostě skvělý obě dvě 🙂

  4. ,,S odvážným lezcem Joelem z Airbourne"
    Tahle fotka se mi líbí. Všichni jste tam moc roztomilí 🙂

    A karmínová barva na hlavě, nechci do toho nikomu kecat, ale ta ti Lum sluší ze všech nejvíc. Opravdu je nádherná.

    Setkání s Freedon Call bych jednou taky chtěla zažít, poslouchám je už 5 let…

  5. Ahoooj Lúmenn, taky zdravím! 🙂 Byl to nejlepší den mýho života, nikdy na to nezapomenu 🙂 A ta fotka s opilým Chrisem je úžasná! 😀

  6. no, presne takhle vypada profesionalni novinar… potulovat se po backstage a obtezovat kapely fotkama, podpisama a "dulezitosti sebe sama"…

  7. A být tebou, tak se radši ani nechlubím tím chlastáním a zaspáním první novinařiny, kterou jsi měla dělat. Měla bys k tomu přistupovat zodpovědně, když  ti někdo tu práci svěřil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *