Tak zase…už podeváté:)

Nikdy bych nevěřila, že napíšu větu, začínající „před deseti lety touhle dobou jsem se chystala na Masters of Rock do Vizovic“. Bohové, to zní úplně neuvěřitelně. A přesto je to pravda. Před deseti lety to bylo hubené šestnáctileté štěně, které odjelo s partnerem a kamarády na vysněný metalový fesťák ze skautského tábora, na nějž se po Mastrech zase vrátilo. Teď si batoh (ten stejný batoh) balí šestadvacetiletá mladá žena. Zase jede s přítelem a kamarády, jen se jich (obého:)) v jejím životě za tu dobu protočil celý orloj. Je redaktorkou Sparku, takže už potřetí jede na Mastry pracovně. Změnilo se toho tak moc, že se mi z toho točí hlava a ani ten rukáv z pásek na mé ruce mi nestačí k návratu do reality…(pozn. a možná i proto jsem se původně přepočítala a v názvu článku chybně uvedla poosmé, i když se jedná o moje deváté Mástry, stárnu, blbnu:))

Od chvíle, kdy jsem kulila očka na svoje metalové modly Manowar, uteklo deset let a já je od té doby viděla mnohokrát a znám se s nimi blíže, než bych se kdy odvážila doufat. S Tobiasem Sammetem, jehož jsem před deseti lety vůbec neznala a jeho show jsem vnímala jen jako nutné zlo „předkapely“ Nightwish, jsem dělala minulý měsíc rozhovor po telefonu. Každý rok mu s Lizzy nosíme na koncert ananas (kvůli tomuhle videu) a on si nás pamatuje. Sdíleli jsme společně backstage na předloňských Mastrech, kdy jsem na koncert mé zbožňované Avantasie koukala z první než prvnější řady. Deset let zpátky jsem ani neznala kapelu, v níž zpívá:)
Na Masters 2005 jsem za celou dobu vypila asi tři sta litrů coca coly a dva panáky slivovice. Plastová půllitrovka Coly tam v areálu stála 25Kč, dneska je tuším za 30,-. Jenže dneska už nealko nepiju – škoda peněz. Radši si koupím vodu za pár korun v supermarketu a hrdlo svlažuju pivkem, které mi ale za těch deset let pořád nezačalo chutnat. Kapely, k nimž jsem obdivně vzhlížela jako modlám, jsou v lepším případě mí známí, v tom horším prostě jen lidé z masa a krve, s nimiž hovořím tak, jako s kýmkoli jiným. Práce ve Sparku mi tak trochu vzala iluze o nedoktnutelnosti hvězd, viz report z Metalfestu před dvěma lety (tu).
Najednou je všechno jiné. Metal je pořád metal. To jo. Ale holky v korzetech mi přijdou rok od roku směšnější, opilí týpci otravnější a řvoucí metloši pozérštější. Věkový průměr fesťáku se mi pomalu vzdaluje a já s láskou vzpomínám na rok 2013, kdy jsme s Lizzy vlastnily All Area pásku a jedna z jejích největších výhod byly krásné čisté splachovací toalety v zákulisí. (Samozřejmě, že kecám, být v bckstage je o spoustě úžasných věcí a bez hajzlíků bych se klidně obešla;)).
A tak jsem tady. Deset let uteklo jako voda a jediné ročníky, jež jsem vynechala, jsou ty v letech 2006 a 2007. Dovolte mi tedy prosím trochu nostalgie
2005…jsem vyklepaná šestnáctka s o osm let starším klukem, mám na sobě bílé tílko a riflovou sukni, proplétám se řadami metlošů v sandálkách a většinu fesťáku prosedím na tribuně o Coca cole. Na kapely z té dálky skoro nevidím.
2008…je mi devatenáct. Jsem hladová po zážitcích, po životě. Dělám blbosti, kterejch pak lituju, kalím jako o život. Prosedím koncert Apocalypticy na ToiToice, protože je to jediné místo, kde neprší a je teplo. Jednoplášťový stan nevydržel přívalový déšť a protekl skrz naskrz.
2009…už je mi dvacet. Velká holka. Cítím se hustě – mám tu kámoše, přítele, úžasnou muziku. Považuju se za jednoho z nejšťasnějších lidí na planetě. A píšu reportáž.
2010…je tomu dva roky, co jsem napsala do Sparku, že bych pro něj chtěla psát. Ale čas ještě nenazrál. Jsem bláznivá metloška, pro kterou jsou její oblíbené kapely skoro bohové. Zažíváme s Lizzy takové haluze, že by se za ně nestyděli ani scénáristi bláznivých komedií pro teenagery. A zase píšu reportáž, jen stručnější.
2011…Vzpomínky se začínají slévat. Ross the Boss, Twisted Sister, idoly – a podepisují se mi na prsa. Poznávám lidi, co nemluví česky a klábosím bez potíží anglicky. Dospívám, měním se, ale stále pařím, jako kdyby zítra nemělo vyjít slunce. Jsem mladá a cítím, že je ten pravý čas si užít všechno, co život nabízí.
2012…Slečna reportérka. Slečna, co udělala chybu a vzala s sebou zmetka, jenž si nezaslouží ani otisk podrážky v obličeji, natož zařízený lístek zdarma na Mástry. Konec jedné životní etapy. Smrt punku v srdci. A taky první tiskové konference v životě, první rozhovory face to face, ruka klepající se s diktafonem a tolik slz, že by naplnily všecky lahve, co na MoRu byly.
2013…Rok, na nějž už nikdy nezapomenu. Pocit, když máváte černou páskou securiťákům před obličejem a oni jen uctivě ustoupí. Bungee jumping. Párty s přáteli „tam venku“ i v backstage. Nový rozměr metalového světa, nový rozměr života. Cítím se důležitá. A přesto nic nedokáže zaplácnout podivné prázdno roztahující se po duši. Ale reportáž zase píšu.
2014…Žádost o ruku na koncertě Freedom Call. Vodění se po areálu s jedním z nejhezčích borců na festivalu. Žádný backstage, ale taky ne moc práce. Komorní párty, adrenalin na nejnižším levelu, něco je špatně. Já jsem špatně? Všechno začíná být okoukané. Reportáž nehýří entuziasmem.
2015…Co přinesou? Radost? Párty hard? Nové zážitky? Novou energii? Příliš mnoho let, příliš mnoho vzpomínek, všechno tolik stejné a tolik jiné každý rok. Mnoho přátel, co odešlo a už nejezdí, mnoho známostí, které odvál čas. Tóny kapel, které zněly tolikrát, že už snad ani nechytí za srdce a pak přece, něco a ta nálada se vrátí s plnou intenzitou. Navlékám pásky na ruku a ukládám do batohu ty nejhustější metalové kousky. Zavazuju glády a snažím se nerozmazat si linky. Nádech, výdech, batoh na záda, nastartovat auto a vzhůru Vizovice. Máme desetileté výročí a já si ho míním ku**sky užít!
K čertu z nostalgií. A k čertu z patosem. Tohle je prostě pořád ještě největší metalový fesťák u nás, narvaný od zvrchu dolů pořádnou muzikou. A mě je krucinál šestadvacet. A co? Mám skvělého chlapa, skvělé přátele a na sobě tričko časopisu Spark. Na vzpomínky bude dost času v důchodu:)
What do you wanna do with your life? I wanna ROCK! 🙂
Masters of rock!
Už podeváté:)

13 komentáře “Tak zase…už podeváté:)

  1. nemám čo dodať k tvojmu lčánku – tvoje članky su vždy kvalitne (ved sama vraviš, si redaktorka, niečo na tom musí byť! 🙂 ) a tento ma veľmi zaujal. nechodim na festivali, ale že vôbec, a pri tomto člnaku som prvy krat trochu oľutovala o čo prichadzam. v každom pripade nepochybujem, že si tento rok festivalu užješ – a uži si to aj za mňa- nech je to tkae, ako by si si priala a hlavne, nech sa citiš dobre ! 🙂 dakujem za prijemny članok na ráno

  2. Jé, tak to se tam potkáme! 🙂 Na MoR jdu letos poprvé – konečně! Už jsem tam chtěla jít třikrát, ale dvakrát jsem zrovna byla na táboře a jednou zase na dovolené mimo ČR…

    A vlastně to bude stejné jako u tebe, protože mi je taky šestnáct 🙂 Ale jedu tam jenom s kamarádkou (nedostatek lidí milujících metal v mém okolí :D)

  3. Na MoR jsem sice nikdy nebyla, ale jezdím na festivaly taky od šestnácti, bylo jich moc.. no a letos po osmi letech, jsem ten poslední radši seděla s přáteli u stanu a kecala, odpadla ve dvanáct po pár panácích a kapely jsem viděla asi 2 hodiny…Hold nemládneme :)… Ale užila jsem si to perfektně, jenom už jinak… Program neznám nazpaměť, ze zpěváků a DJs už neomldívám, je to pro mě spíš kulisa pro uvolněný víkend pod stanem :).

  4. [6]: letos byl třináctej ročník, takže první MoR byl 2003, já byla poprvé na 2005, což byly tetí mastres celkem, takže furt dobrý, jenom o dva roky starší než já…takže hypermegastará 😀

  5. [9]: neboj, za dva roky budu stejně hypermega stará jako ty a pojedu třeba v karavanu nebo do hotelu a nebo vůbec, bo budu třeba doma kojit:) Letos jsem ten stan už teda cítila solidně:) A ne, nemyslím odér fesťákových ponožek:D

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *