Jediná vybarvená v černobílém světě

Jediná vybarvená v černobílém světě. Takhle se poslední dobou často cítím. Jako bych svými barvami vyčnívala, nezapadala. Snad se na první pohled zdá, že ten, kdo je barevný, musí být lepší, šťastnější než ti, co jsou jen v černé a bílé. Ale opak je pravdou. Černobílým nechybí barevnost, v jejich světě není a proto je …
Pokračovat ve čtení Jediná vybarvená v černobílém světě

Vzduch po dešti krásně voní…

Před chvílí se za mým oknem objevil modravý záblesk a já se v první chvíli lekla, že mě sleduje nějaký stalker a právě si mě zvěčnil svým teleobjektivem za použití blesku, jak sedím u počítače v domácím oblečení, srkám čaj a překládám rozhovor pro Spark. Až když jsem vytáhla sluchátka z uší, došlo mi, že …
Pokračovat ve čtení Vzduch po dešti krásně voní…

Meče pravdy, sítě lží a únava ze společnosti

Včera na mě po dlouhé době padl zase nějaký civilizační splín. Žiju už dlouho hluboko zahrabaná ve své šťastné sociální bublině a nerada z ní vylézám, nevidím v tom žádný smysl. Obklopená svobodomyslnými, inteligentními lidmi s neotřelými názory si tak v klidu lebedím, televizi nezapínám, diskuze nečtu, do hospod nechodím a většinu času trávím buď …
Pokračovat ve čtení Meče pravdy, sítě lží a únava ze společnosti

Škatulky a já

Když mi bylo šestnáct, sedmnáct, děsně jsem si ulítávala na tom být jiná. V zásadě jsem ale jen přelezla ze škatulky „gymplácká puberťačka z maloměsta“ do škatulky „rádoby rebelující náctiletá metalačka-gothička“. Jasně, sice v té první škatulce byly v zásadě všichni moji spolužáci a v té druhé jen já a pár mých kamarádů z rockového …
Pokračovat ve čtení Škatulky a já

"Mami, můžem se jít dívat na bouřku?"

Trávím po dlouhé době víkend u mamky v rodném domě a když dnešní horké dusné počasí konečně přineslo ulevující kapky deště a (zatím) vzdálené dunění hromů, vzpomněla jsem si, jak jsem prožívala bouřku, když jsem byla malá. Jakmile se stalo přesně to, co se právě teď kolem mě děje – obloha potemněla, objevily se první …
Pokračovat ve čtení "Mami, můžem se jít dívat na bouřku?"

Hluboko uvnitř mám srdce, které tepe…

Dneska je vedro, že by se jeden zalknul – rozpálené Brno nás stíhá teplotami atakujícími čtyřícítku a i mě, letnímu tvoru, už je z toho mdlo. Hlásí bouřky – akorát čekám celý den a žádná pořád nepřichází. Jenom to dusivé lepkavé horko.Možná tím horkem a tím věčným čekáním na bouřku by se daly shrnout poslední …
Pokračovat ve čtení Hluboko uvnitř mám srdce, které tepe…

Jak chutná dospělost?

Ještě si pamatuju, jak chutná dětství. Jako sirup s příchutí čaje s rumem, co mi na chatě dělávala babička. Jako kostky cukru, které jsem jedla potají, když jsem měla zakázané sladkosti. Chuť dětství je prostě sladkosladká, jako lepivá cukrová vata nebo jako čokoláda, kterou jste si prostě museli vyzkoušet sníst zároveň se žvýkačkou a tak …
Pokračovat ve čtení Jak chutná dospělost?

Ministerstvo lásky a sociálních věcí

Kdo jste někdy přišli o práci nebo se dostali do úzkých, co se týče příjmů, jistě znáte budovu „sociálky“ či „pracáku“ a ta okénka, u kterých se stojí dlouhé fronty, jen aby na váš účet přišlo pár chechtáků, aby bylo na jídlo a nájem. Je to fajn, že se stát postará o potřebné a zajistí …
Pokračovat ve čtení Ministerstvo lásky a sociálních věcí

Prázdná…

Jednou jsme byli s mamkou nakupovat v Kauflandu, jak je to dlouho, dva, možná tři roky. Měli tam výprodej a v tom výprodeji měli takové ty levné věci za pár korun. Byly tam i hrnečky – takové hrnečky s obličejem a vypouklým nosem. Jeden hrneček mě rozbité ucho, ne úplně ulomené, ale půlka ho chyběla …
Pokračovat ve čtení Prázdná…

Vzpomínky, co pálí jako led…

…vzpomínky, co mohou zabíjet. Téma tohoto týdne je „vzpomínky“ a trefilo se do takového okamžiku, že přesnější to být nemohlo. Za týden oslavním jedno takové soukromé výročí. Výročí, které mě zrovna moc netěší a vzpomínky na něj jsou docela černé. 20. února roku 2003, tedy před deseti lety, jsem si začala vést deník, který existuje …
Pokračovat ve čtení Vzpomínky, co pálí jako led…